Bohuzel i takovi rodice jsou.. Kdyz mi bylo asi 14, byla jsem v nemocnici a byla tam holcicka, ktere jeste nebyly ani tri roky. Byla tam sama, bez maminka, prestoze u ostatnich malych deti tam rodice zustavali, dokonce i u starsich. Ja jsem tam byla asi 10 dni, za tu dobu za tou holcickou maminka neprisla ANI JEDNOU :-(
Nakonec travila cele dny se mnou, rano mne chodila budit, sotva ji pustili z postylky a kdyz sla na nejake vysetreni, ci zakrok, tak jsem vzdycky musela byt u toho, jinak jim tam brecela tak dlouho, az mne tam pustili :-)
Potom jsem ji videla asi po trech letech, ale uz si na mne nepamatovala...

To je smutný...holt děcko si mů?e pořídit (takřka) ka?dý a pak se o něj nestará. Co si o takových ,,rodičích" myslet?

Musím říct, ?e vás moc obdivuji, Petro (a spolu s vámi v?echny zdravotní sestry a ty, co se starají o nemocné a posti?ené). Já osobně bych na to neměla, to se přiznám. Neunesla bych pohled na nemocné a trpící, předev?ím děti... Tuhle kní?ku jsem napsala v době, kdy se moje dcera rozhodla pro povolání zdravotní sestry (nevy?la jí umělecká ?kola napoprvé). Ne ?e bych jí chtěla zdravotku rozmluvit, ale chtěla jsem, aby pochopila, ?e být sestřičkou neznamená nosit čepeček a stejnokroj a píchat hezkým klukům injekce, jak si Sandra představovala :-). Naprosto chápu, ?e vás scéna s umírajícím chlapečkem zasáhla, jako mámu malého synka to muselo vzít, mně nebylo dobře ani při psaní, ale právě i tohle je ?ivot, není to jen o radostech. V kní?ce jsou dva silné okam?iky - tenhle a pak se Speedym, kdy? ho přivezou po havárce... (K Sandře je?tě dodám, ?e strávila na zdravotnické ?kole pouze rok, pak znovu zkusila uměleckou a podruhé u? to vy?lo, tak?e začala chodit znovu do prvního ročníku S?, ale úplně jiné, a jedním z důvodů /kromě latiny, somatologie a dal?ích tě?kých předmětů - popsáno pro změnu v knize Pár minut lásky :-)/ bylo i to, ?e sestrám v té době změnili stejnokroje a zru?ili slu?ivé čepečky :-) ).

Lenko moc děkuju, já bych v nemocnici na dětském také dělat nemohla. U? jen proto, ?e při pohledu na krev se kácím.Tohle je trochu něco jiného, byla bych spí? jejich společnice a kamarádka. Jejich rodiče zaslou?í obdiv a také si trochu odpočinout. Myslím si, ?e tyhle děti nám toho mohou hodně dát.
No a abych to trochu odlehčila, jedinou kní?ku, kterou jsem a? doposud vlastnila je zmiňovaná Pár minut lásky :-) Co? u? není pravda, rozhodla jsem si zalo?it sbírku a časem mít v?echny Va?e knihy. Do týdne bych jich měla mít 13. A na závěr malá prosba: tykejte mi :-)

Dobře, budu se sna?it nezapomenout :-) Mám v tom stejně zmatek, někdy tykám, jindy vykám, lep?í je to sjednotit, to je fakt :-)

Já se připojím ke Kukačce a taky mi Lenko prosím tykejte!

Ahoj Pe?o,
chápu tvůj postoj :) Tuto knihu mám doma a mám ji moc ráda, i přesto?e je smutná smutná. Mo?ná právě proto, ?e se tam ře?í i vá?něj?í témata. Moc na mě zapůsobila.
A jinak tě pro tvé rozhodnutí obdivuju :)) Jak říká Simča, musí? mít srdíčko na správném místě. Mě je takových lidí líto, ale nejsem si jistá, jestli bych tohle dokázala...

Ahoj, marti, děkuju. Je pravda, ?e dávám přednost spí? těm vá?něj?ím kní?kám, ale tohle bylo na mě moc. Tím neříkám, ?e by byla ?patná, právě naopak.

Jasně, někdy je to příli?... Taky se mi stává, ?e si chci přečíst kní?ku, ale prostě je to na mě moc te?ké a musím počkat a? na to budu mít náladu. :))

Tato kniha je víc ne? smutná.jak pí?e Kukačka,nemoc dítěte je stra?ná sama o sobě,nato? kdy? jde o nevyléčitelnou nemoc.Ale ta skutečnost,?e byl sám a mámu to nezajímalo,v?e ostatní pro ni bylo důle?itěj?í,to jsem prostě nepochopila a nezvládla.
Kukačko,u? ví?,co jsem myslela tím,?e tuto knihu nečtu?

Nelly, vím. Mů?u jí mít půjčenou o trochu déle? Třeba se k ní vrátím.

Klidně,jak dlouho chce?!

po moji praxi, kterou jsem mela v centru pro zdravotne postizene a poznala jsem osobni asistentky, te obdivuju, ze jsi se pro tuhle praci rozhodla.. !!
moc tyhle lidi obdivuju.. mate srdicko na spravnym miste;)