Rozhovor z Knihy04 (r.2004)

V celostátní anketě MOJE KNIHA se va?e knihy velice dobře umístily. Překvapilo vás to? 

Výsledky ankety mě velmi potě?ily, kní?ky se umístily opravdu hodně vysoko. Znamení Blí?enců skončilo na 23. místě, Postel plná rů?í na místě 41. V ?ebříčku prvních 200 knih mám 14 a v 250 dokonce 19 svých titulů, co? je opravdu ú?asné. A to jsem měla tro?ku ,,smůlu" v tom, ?e ka?dý díl trilogie o Blí?encích má jiný název, proto nebyly jejich hlasy sečteny dohromady, jako tomu bylo u dílových seriálů jiných autorů. Toté? platí i u titulu Postel plná rů?í, který je pokračováním románu Hořká chu? lásky. 

Máte za sebou čtyřicet vydaných knih v nákladech, o nich? mnozí spisovatelé jenom sní. Která z vydaných knih vám nejvíce přirostla k srdci a která vás naopak nejvíce potrápila? 

Nejbli??í vztah mám právě ke zmíněným Blí?encům. Ne proto, ?e by to byly moje nejlep?í kní?ky, to patrně nejsou, ale proto, ?e jejich hrdinové se mnou vlastně dospěli. Svůj první román jsem napsala, kdy? mi bylo třináct let - a byl to právě příběh o Blí?encích. Samozřejmě tehdy je?tě ne?lo o román v pravém slova smyslu, spí? o první pokus o literaturu, a ne? se z pokusu román stal, uteklo mnoho let. Mockrát jsem se k němu vracela, přepracovávala ho, připisovala dal?í a dal?í příhody, a? se příběh rozrostl na tři díly, které se poprvé kni?ně objevily na pultech knihkupectví v roce 1994. Od té doby vy?ly v několika vydáních. S ?ádným jiným románem ani jinými postavami jsem nestrávila tak dlouhé časové období, za tu dobu mi prostě musely přirůst k srdci. Citový vztah mě poutá také k románu Lucky Luk. Nedá se říct, ?e by mě vylo?eně potrápil, ale psala jsem ho v tě?ké době po man?elově smrti. Psaní jako takové mi pomáhalo, vzpomínky, které se v románu objevují, bolely. 

Va?e knihy jsou určeny předev?ím děvčatům, ale čtou je dospělé ?eny, které s va?imi knihami vyrostly. Jaký je to pocit, kdy? si uvědomíte, ?e jste výrazně ovlivnila celou generaci čtenářek? 

Moje knihy jsou o mladých a pro mladé, čili je čtou ti, kdo? mladí jsou, stejně jako ti, kteří se mladí cítí. Z ohlasů vím, ?e oslovují jak -náctileté, tak jejich maminky, v mnoha rodinách to funguje tak, ?e si potom o problémech v mých knihách doma povídají. A to je fajn. Maminky mi děkují, ?e se díky kní?kám dozví o věcech, které jejich děti trápí, ale samy by s tím za nimi nepři?ly. Platí to i naopak. V kní?kách nementoruji, pouze ukazuji na příkladech, jak to mů?e dopadnout, kdy? se dívka v určité situaci zachová tak či onak. A holky to berou. Ztoto?ňují se s postavami v mých knihách, s jejich mindráky, prů?vihy, radostmi i starostmi, s jejich láskami. To, co pí?i, je v podstatě psychologie dospívání. Doba, kdy se v?echno pro?ívá intenzívně, kdy je v?echno nové, neznámé a lákavé. A současně je to doba, kdy se toho dá hodně zkazit. Dospělé čtenářky čtou moje romány proto, aby na?ly snáze cestu ke svým dětem, ale i proto, ?e se rády vrací zpátky do doby, kdy i jim bylo -náct. Nevím, nakolik jsem svoje čtenáře ovlivnila a jak moc se dá ovlivnit chování a jednání teenagerů, zato vím, ?e moje knihy přivedly ke čtení spoustu dívek, které do té doby nečetly nic, a to je skvělý pocit. 

Neuva?ujete o tom, ?e zkusíte i jiný ?ánr, třeba román pro ?eny nebo detektivku? 

 Určitě tenhle ?ánr někdy změním a zkusím něco jiného. U? dlouho se chystám napsat detektivku, plánuji také román pro ?eny. Chodí mi toti? mnoho mailů i dopisů s prosbami o román pro ?eny právě od čtenářek, které s mými kní?kami dospěly, s tím, ?e zatímco ony stárnou, mé hrdinky nikoli. Prozatím mi ale pro nápady na nové knihy o dospívajících nezbývá čas. 

Posedlost psaním se ve va?í rodině dědí, pí?e i va?e dcera. Dá si od vás poradit? 

Sandře dosud vy?ly tři knihy, čtvrtá se objeví na trhu co nevidět pod názvem Andílci a machři. Proto?e je dceři osmnáct let, jako ka?dý mladý člověk si jen tak poradit nenechá. Její knihy čtu a? coby hotové romány, kdy je na jakoukoli radu pozdě. Nijak jí to ale nevyčítám, naopak. Nechtěla bych - a ani nemohla - jí do psaní zasahovat, přetvářet její romány k obrazu svému, to vůbec ne. Má svůj styl a já také svůj, jedna druhé do psaní nemluvíme. Zatímco já pí?i od svých třinácti let, Sandra napsala svou první básničku v ?esti letech. Jeliko? mě odmalička viděla s tu?kou nebo za psacím strojem, v?dycky pova?ovala psaní za něco naprosto bě?ného. Lásku ke knihám a literatuře zdědily obě moje děti. Pro mě je důle?ité, ?e mě stále baví psát tak jako tenkrát, na začátku. Vlastně díky ohlasům čtenářů je?tě víc. Je to takový kruh. Dokud budu mít čtenáře, bude mě bavit psát a budou vycházet nové knihy. 

O čem bude čtyřicátá první kniha? 

I tentokrát zůstanu věrná psychologii dospívání. Moje děti ve věku hrdinů knih, a předev?ím čtenářky, mě neustále zásobují nejrůzněj?ími náměty a svými pro?itky, které rozhodně stojí za ztvárnění. Nemám nejmen?í obavy, ?e by mi do?la inspirace. Co člověk, to příběh, stačí se jen dívat kolem sebe a poslouchat, proto?e to, co napí?e sám ?ivot, by si leckdy ?ádný spisovatel nevymyslel. Jedenačtyřicátý román se bude jmenovat Lásky a nálezy, bude o hledání, nalézání i ztrátách, ale proto?e jsem v tomhle směru pověrčivá, víc prozrazovat nemohu.