Rozhovor -Zena-in.cz (26.4.2006)

Romány, které vás vrátí do mládí

Kdy? jsem si před lety přečetla první román od Lenky Lanczové, netu?ila jsem, ?e mě její tvorba chytne za srdce natolik, ?e dodne?ka nedočkavě vyhlí?ím ka?dý dal?í román. A znovu a znovu se nořím do problémů dospívající mláde?e a do toho lehce naivního času sladkého mládí.

Lenka Lanczová, úspě?ná kmenová autorka Vydavatelství Víkend a v posledních letech nejvydávaněj?í a nejčteněj?í autorka románů pro mláde?, se narodila v Dačicích 29. 12. 1964.
Začala psát ve třinácti letech, z nevinného pokusu se stal úspě?ný celo?ivotní koníček. Má na kontě přes 40 knih, z nich? se vět?ina dočkala několikanásobných vydání. První román v?ak vy?el teprve poté, co se po revoluci v r. 1989 změnila politická situace. Do té doby se do tehdej?ích edičních plánů kamenných nakladatelství "neve?la". V posledních letech na pultech ročně z jejího pera přibývají 2-3 novinky.

Ve v?ech svých dílech se zabývá psychologií dospívající mláde?e, zobrazuje otevřeně, reálně a nepřikrá?leně současná děvčata a hochy se v?emi jejich problémy, radostmi i starostmi (první lásky, přátelství, fale?né kamarádství, mezilidské vztahy vůbec) a rovně? i s jevy negativními (drogy, incest, interrupce, trauma po znásilnění, anorexie, alkoholismus, gamblerství, závislosti apod). Přesto?e nementoruje, romány působí výchovně, jeliko? na příkladech převá?ně dívčích hrdinek a jejich pro?itků ukazuje, jak by to být mělo a jak ne, co v?echno se mů?e stát, kdy?... Nechává čtenářkám prostor zorientovat se, najít sama sebe na prahu dospělého ?ivota. Lenka náměty čerpá ze svého okolí a od svých čtenářek, se kterými je na svých osobních stránkách v čilém kontaktu. Navíc je zde ke ka?dému titulu aktivní diskuze, kde si mů?ete s ostatními čtenáři a samotnou autorkou popovídat o hrdinech kní?ky a svých pocitech?

Lenka Lanczová boduje ve čtenářských anketách. Nejčteněj?í kniha roku získala 1. místo za román Tajná láska (1996), v roce 1997 to bylo druhé místo za román Sólo pro Kristýnu, v dal?ím roce za román Souhvězdí Labutě... V?echny její knihy se ka?doročně objevují v první dvacítce oceněných titulů.

Obrovského čtenářského úspěchu dosáhla v celostátní anketě MOJE KNIHA (2004), kdy se 19 jejích titulů dostalo do ?ebříčku prvních 250 nejoblíbeněj?ích knih v?ech dob! Román Znamení Blí?enců se ocitl na 23. místě, Postel plná rů?í na 41. místě, atd. Kdyby se v?ak sečetly hlasy celé trilogie Blí?enci, jejich umístění by bylo mnohem vý?e.

Je?tě zajímavěj?í je pořadí autorů, kde mezi českými zvítězila s obrovským náskokem: 1. Lenka Lanczová, 2. Jaroslav Foglar, 3. Bo?ena Němcová, a mezi českými i světovými skončila na místě třetím: 1. J. K. Rowlingová, 2. J. R. R. Tolkien, 3. Lenka Lanczová. (Seznamy knih, autorů a celkově více informací najdete na stránkách ankety.)

Rovně? v anketě Magnesia Litera 2005 získala největ?í počet hlasů čtenářů, nezvítězila v?ak proto, ?e byly rozdrobeny do v?ech třech novinek vydaných v přede?lém roce.

Syn David (1984) je studentem literatury na Karlově univerzitě, dcera Sandra (1986) studentkou umělecké grafické ?koly. Obě děti pí?í - David poezii, Sandra se věnuje románům pro dívky a fantasy.

A ?e je Lenka Lanczová nejen bravurní spisovatelka, ale i obdivuhodná ?ena, to mů?ete nyní posoudit z na?eho rozhovoru pro magazín ?ena-in.

Zajímalo by mě, jak si člověk mů?e splnit svůj sen být spisovatelkou? Jaké jsou ty správné kroky?

Existuje jediná rada - být lep?í ne? v?ichni ostatní. Je toti? stra?ně moc těch, kteří pí?í a rádi by viděli svoje výtvory v kni?ní podobě, nakladatelé si tedy mají z čeho vybírat. Moje cesta za snem také nebyla nijak jednoduchá, psát jsem začala ve třinácti, kdy jsem doma le?ela s angínou a hrozně se nudila, v?echny kní?ky přečtené - tehdy jsem se rozhodla, ?e si nějakou kní?ku sama napí?u. Proto?e jsem byla ovlivněná zá?itky z letního tábora, vymyslela jsem si stejně starou hrdinku Evu.

Ta se se svými rodiči a sourozenci přestěhuje z malého města do velkého a s novými kamarády odjí?dí na letní tábor, kde se zamiluje do svého instruktora... Mnohem později jsem tento příběh skutečně vydala pod názvem Znamení Blí?enců, nicméně s tím původním má společný jen námět.
Tehdy ve třinácti to nebyl román, nýbr? první pokus o literaturu. Z pokusu se stal můj celo?ivotní koníček, pak u? jsem psala a psala...

Pro sebe, mými čtenářkami byly pouze spolu?ačky na střední ?kole.
Nabízet rukopisy jsem začala a? později, ale proto?e to bylo před revolucí, neměla jsem ?anci. Teprve po roce 1989 jsem objevila v literárních novinách inzerát - ?anci pro talenty. Zkusila jsem tam poslat jeden ze svých rukopisů - a zadařilo se.

Podle čeho vůbec vydavatelé usuzují, čí román je dobrý a čí ne? U? v pozici samotné čtenářky poznám kní?ku, která se čte jedním dechem, a kní?ku, na které je znát, ?e je psána tvrdě a kostrbatě a celý děj je buď o ničem nebo krajně nepravděpodobný....

Dobrý a zku?ený nakladatel pozná u? z prvních pár stránek, jestli je rukopis dobrý, či ne. V podstatě platí taková rovnice - dobrý nakladatel = dobré knihy.

Úplně první román jste přepracovávala, co na něm bylo ?patně? Jaké chyby jste se postupně naučila "vychytávat"?

Svůj první román jsem mockrát přepracovávala, proto?e to byl ten, co vznikl ve třinácti letech. Jen?e to nebyl román, pouze pokus. Správný román musí mít určité nále?itosti, posloupnosti, zápletky se musí zamotávat a rozplétat, děj gradovat, atd. Předělávala jsem ho předev?ím proto, ?e rukopis stra?ně rychle zastarává (mění se doba, móda, poslouchá se jiná hudba, chodí na jiné filmy, atd...), tak?e jsem ho v podstatě modernizovala, přizpůsobovala konkrétní době. No a při ka?dém návratu roz?iřovala a roz?řiřovala... A? po mnoha letech vy?el ve třídílné podobě.

Kdy? máte v hlavě nový román, víte přesně, kam se bude děj ubírat, nebo někdy postavy jaksi ?ijí vlastním ?ivotem? Například si připravíte kostru, ale v průběhu děje dojde k nějakému zvratu jinam?

Vím naprosto přesně, kam a kudy se budě děj ubírat, k ?ádným neplánovaným zvratům během psaní nedojde. Nejdřív si velice pečlivě sestavím kostru příběhu, tu pak obaluji "masem" jednotlivých příhod a zá?itků tak, aby se vzájemně prolínaly, zápletky zaplétaly a rozplétaly, atd. V?e mám předem dané, můj "scénář" románu, jak tomu říkám, má třeba 30 hustě popsaných stran. Při psaní jednotlivé body rozvádím.

Dívčí romány se stále čtou? V?dy? internet vytlačil u? i knihu z čestného místa - březen, měsíc knihy?

Doba jde dopředu a přeje spí? těm moderněj?ím médiím, kniha má obrovskou spoustu konkurence, nicméně čte se stále - a věřím, ?e se číst bude. Není nad to, si po uspěchaném dni sednout do křesla a přenést se díky knize do příběhu... Nálepka "dívčí romány" není na mých kní?kách a? tak úplně výsti?ná, jsou to kní?ky o mladých a pro mladé, čtou je ti, co mladí jsou, stejně jako ti, kteří se mladí cítí - a je jedno, kolik jim je ve skutečnosti let. Člověk se rád v my?lenkách a vzpomínkách vrací do doby, kdy jsou jiné starosti, kdy se v?echno pro?ívá intenzivně, v?echno je poprvé... A také je to doba, kdy se toho dá hodně zkazit.

Jak vypadá vá? bě?ný den? Mám na mysli fakt, ?e i při normálním pracovním a rodinném vytí?ení stíháte psát romány s citlivou psychologickou zápletkou... to zaslou?í obdiv.

Psaní románů je můj koníček. Psát mě prostě baví a na svoje hobby si vět?inou ka?dý čas najde. Pracuji v městské knihovně, čili se mi ideálně kloubí koníček se zaměstnáním - mám přehled, co vychází, co se čte, po čem čtenáři prahnou. K tomu rodina, dvě skoro dospělé děti, pejsek. K psaní se dostávám a? večer místo televize - a ne ka?dý večer to vyjde. Tím víc se na chvíle strávené psaním tě?ím.

Člověk by nevěřil, ?e máte děti staré tak, jak jsou. Vypadáte velmi mladě. Cítíte se i mladá duchem? Předpokládám, ?e ano, kdy? se neustále umíte vci?ovat do du?e dospívající mláde?i?

Děti stárnou rychle :-). Davidovi bude letos 22, Sandře 20. Cítím se mladá a nedělá mi problémy vcítit se do pubertální du?ičky. Dívčí romány jsou prakticky psychologií dospívání, co? mě zajímá, baví a přitahuje.

Tě?ily z toho va?e vlastní děti? V pubertě měly doma maminku, která se uměla v?ít do jejich du?í. Měla jste pocit, ?e k nim máte blí??

Máme k sobě blízko pořád. Je to vzájemné. I kdy? třeba bude znít jako kli?é, ?e spolu máme a v?dycky jsme v?ichni dohromady měli kamarádský vztah, je to tak. Samozřejmě někdy mě ti mí dva kamarádi taky vytočí :-).

A jak vůbec vzpomínáte na první dny mateřství, které bývají velmi hektické? Jak s miminky vypadalo va?e psaní?

Vzpomínám na to s nostalgií. Hrozně rychle to uteklo! Vdávala jsem se po maturitě, první dítě v devatenácti, druhé v jednadvaceti. V té době jsem nepsala, nebyl čas ani my?lenky, ale jakmile děti tro?ku povyrostly, vrátila jsem se k psaní, proto?e mi chybělo. Člověk stále někam spěchá, říká si, u? aby děti uměly chodit, samy jíst, u? aby chodily do ?koly, u? aby měly za sebou maturitu, přijímačky na V?... A neuvědomuje si, ?e by si to měl pořádně vychutnat, proto?e ne? se naděje, děti jsou dospělé.

Pí?e i va?e dcera Sandra, konzultujete spolu některé části svých román? Čtete a hodnotíte si je navzájem?

Sandra pí?e, prozatím jí vy?lo 7 titulů, mám z ní radost (seznam knih a dal?í má na svých stránkách sandra.lanczova.cz). Pí?e ale po svém, má svůj styl a nenechá si do ničeho - a to ani do psaní - mluvit :-) A já bych jí do něj ani mluvit nechtěla, jsem ráda, ?e pí?e jinak. Co nesná?ím, je kopírování a napodobování stylu a psaní jiných. Její výtvory čtu a? v konečné fázi, tedy po vydání, kdy? u? je na jakékoli připomínky nebo konzultace pozdě.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů, hodně čtenářek a je?tě víc dobrých nápadů!

Renata Petříčková

 Na obrázku: Knihovna