Před půlnocí jsem na zahradě zahlédla docela cizí kluky. Vylo?eně cizí ne, v?ichni ?ijí v Račicích, ale ka?dopádně byli nezvaní. Vtrhli na zahradu dost suverénně, co? v podstatě není umění, nebo? jak jsem pravila nemáme kolem jiné ploty ne? rostlé.
Do oka mi padl kluk, kterého jsem honem neuměla nikam zařadit. Měl na sobě orvané d?íny a tílko bez rukávů. Ne?el dál jako ostatní, zůstal stát u domu s rukama v kapsách. Přestala jsem tancovat a vyzývavě se na něho zahleděla. Kluk se opřel ramenem o dům a prohlí?el si na?i se?lo. Ti jeho dva kamarádi zatím ?ivě debatovali s Karolínou a na?i kluci je mlčky a nevra?ivě pozorovali. Nejdřív mě napadlo, ?e ten kluk není hezký. Potom mi připadal zajímavý. Po krat?í prohlídce docela ucházející a jaksi? přita?livý. Mo?ná v tom hrály roli jeho svaly. Líbí se mi toti? svalnatí kluci, díky videu si do nekonečna pou?tím kulturisty a tak. Tenhle měl také pořádnou hradbu, ačkoli ne přímo bednu. Byl úzký v pase a ?iroký v ramenou, na opáleném hrudníku i snědých pa?ích se mu rýsovaly vypracované bicepsy. Ten jeho zvlá?tní obličej mě přitahoval nejvíc. Obličej jako vytesaný ze ?uly, pevné, ostré rysy a tvrdý, mu?ný výraz. Teď jsem konečně na?la slovo, které prostupovalo celou jeho bytost. Ten kluk, přesto?e mu o moc víc ne? osmnáct být nemohlo, vypadal mu?ně. ?ádný kluků v zahradě, ani těch, co znám ze ?koly či z prázdnin, tenhle výraz neměl. Frajer měl hnědé oči a tmavé, postupně sestříhané vlasy, jako o?kubané a del?í, ty spodní mu splývaly na ramena. ?koda, nejvíc se mi líbí blonďáci!
Povzbuzena ?umivým vínem a také popuzena Karolíninými úspěchy jsem se vydala rovnou k němu. Podíval se na mne sice se zájmem, ale poměrně chladněji, ne? bych čekala.
?Ahoj. Koho hledá??? zeptala jsem se diplomaticky.
?Teď u? nikoho,? odvětil stručně.
?A koho jsi hledal?? usmála jsem se mile. Zblízka mi připadal vylo?eně hezký. Vlastně kořen!
?Tebe.?
?Mě?? vykulila jsem oči. ?Ty mě zná???
?Ty mě ne?? odpověděl otázkou.
?Ne,? přiznala jsem po pravdě.
?Tak to se divím,? u?klíbl se a dodal: ?Mě toti? zná ka?dém, tím spí? tahle tvoje parta.?
Do?lo mi, co je na něm divného. Za celou dobu ze mne nespustil oči, ale ani jednou se neusmál a díval se svrchu!!
?A proč jsi mě hledal a teď u? nehledá???
?No?? zaváhal. ?Chtěl jsem vidět, jak vypadá? normálně, bez nervovýho ?oku.?
?Tahej si za nohu někoho jiného,? rozzlobila jsem se. ?Já ?ádnej ?ok nikdy neměla.?
?Ne? Dneska v noci jsi mi připadala jako v ?oku.?
?O čem to mluví??! Dneska v noci jsem nikde nebyla! Vlastně? jenom na hřbitově. Co?e?!??
Teď se teprve pousmál a já poznala, ?e jsem se strefila do černého. Páni!
?Chce? snad říct, ?e jsi mě do té márnice zavřel ty?! Na moje narozeniny??
?Nevěděl jsem, ?e má? narozeniny.?
?Dobře, ale sejně?? rozhodila jsem rukama.
Nevěděla jsem, co říct dál. On také mlčel! Ze zahrady na mne zavolal Přemek, přál si se mnou tancovat. Přesto?e mě tenhle drzoun pořádně vytočil, nechtěla jsem, aby ode?el.
?Volají tě,? řekl mi a odlepil se od zdi.
?Počkej?? zarazila jsem ho. ?Nechoď. Pojď za námi.?
?Děkuju, ani za nic.?
?Proč?? u?asla jsem překvapeně.
?Nesná?ím snoby a jejich snobský párty.?
Vyrazil mi dech podruhé. Okouzleně jsem se podívala do lampiony osvětlené zahrady. Nikde jsem neviděla ani náznak snobství!