Změna je ?ivot, usoudím po osudovém odhodlávání před zrcadlem s nů?kami v ruce, přivřu pro jistotu oči, chvíle tupého pajzání a ohon mi zůstává v ruce. Jedním okem vyjuknu na výzvědy a záhy vytře?tím obě. Ta vyjevená osoba s vlasy jako od ?i?atého hrnce mám být já?! Pod levým uchem mi nesouměrné prameny dosahují bezmála k rameni, pod pravým trčí třícentimetrové ?tětiny. Nezbývá mi ne? zarovnávat, fidlat a fidlat, dokud mě z koupelny nevystrnadí ?imon neurvalým bu?ením a výhrů?kami, ?e kvůli mně zase přijde pozdě.
"Neopruzuj," vrčím a posléze odemykám. To u? moje bujná hříva končí sotva dva cen?áky pod u?ima, snad oběma. Zezadu se na?těstí nevidím.
"Tě noha," prohlásí pitomeček, kterému osud dopřál výsadu stát se mým bratrem, a vyprskne. "Ségra, jestli to měl bejt pokus o kopii ser?antky Makepeaceový, tak se? vedle. Ona má k účesu i obličej, ty v něm vypadá? debilně."
"Starej se o sebe," radím mu naoko nevzru?eně.
Táta je v hodnocení poněkud opatrněj?í. Nejprve na mě při snídani podivně pokukuje, nejspí? ho mate ?imonovo veselí, prohlí?í si mě ze v?ech stran, nače? se zeptá:"Lotko, nemá? na sobě novej svetr?"
Brácha hýkne smíchy. Patrně by drahý tatíček odjel do zaměstnání neinformován, kdyby mu ?imon novinku nevyslepičil.
"A jo, vidí?," uznává v?ímavý rodič. "Já si pořád říkal... Co na to asi maminka? Chtěla ti dát trvalou."
Pokrčím rameny. U? mi ji nedá, haha. Po trvalé za mák netou?ím a denně si namáčet rozle?ené vlasy připomínající zmuchlanou slámu mě prostě omrzelo. Koneckonců, jde o zvyk, při del?ím zkoumání sebe samé dojdu k výsledku: účes ?ik.
Naházím si do ta?ky učení podle středečního rozvrhu a pobízena mu?skou částí rodiny se konečně vypravuji. Plácnu sebou na zadní sedadlo, jeliko? přední si zabírá brá?ka, před rokem na něj dle vyhlá?ky dospěl, a hustí do táty kolem dokola, jak moc si přeje nový brusle, samozřejmě litý, za pouhých ?est tisíc, ?ílenec, proto?e v těch starých prý trapní.
"Nedělej si iluze, ty trapní? ve v?em," krotím jeho nad?ení. Hodí po mně vzteklý pohled a dál klavíruje do táty, s ním? je o sportu lep?í řeč ne? s mámou. "Ne abys mu na ně dal, tati!" varuji ho. "Vyhazovat hří?ný peníze za takový krávoviny! O hnědý kozačky vysoký nad kolena ?kemrám rok a marně, přesto?e je potřebuju, kde?to ?imon si vymej?lí."
"Má? černý, ne?" ?asne táta, jako by o nich sly?el prvně.
"Právě. Hnědý mi chybí," poučím ho.
Dál si mě nev?ímají, zabráni do hovoru o brá?kově hokejové kariéře, nad?enci. Krčím nos, v autě jsou cítit ?pekové knedlíky. Podobně jako Honza nosil do světa buchty, táta vy?aduje knedlíky, jeliko? by se jich doma normálně nedočkal, krom něho nám nikomu nechutnají, máma mu je vaří do slu?by.
Budoucí sportovní hvězdy se brzy zbavujeme před budovou základní ?koly na konci sídli?tě. Okam?itě si přelezu k tátovi, jde mi o příjezd k mé ?kole, ten musí být reprezentační. Jiné holky toti? vozí do ?koly kluci... Lep?í přijet s holohlavým tátou v oplu ne? přicválat pě?ky, zchvácená a pomačkaná z ranního boje o volné sedadlo v tramvaji.
"Jo," vzpomínám si, lovím v ta?ce a na palubovku pokládám rů?ovou obálku s nalepenou známkou a adresou Slečna ?arlota ?imonová, S?MaM, Kři?íkova 17, Bakov IV, co? je adresa na?eho maličko ?vihlého soukromého ústavu, který se ze mě u? druhým rokem sna?í vychovat schopného podnikatele a odborníka v oblasti managamentu a marketingu. "V pátek ho po?li."
Dopis vyloudí tátovi úsměv na líci. "Je?tě tě to nepře?lo, Lotko?"
Místo odpovědi významně vzdychám. Co táta ví! Mámu má jistou, vzal si ji z lásky před sedmnácti roky a krom toho, ?e od té doby mírně ztloustl a hodně zple?atěl, se nic pod-
statného na jejich vztahu nezměnilo.
"Je to podvod," sna?í se mě uvést na pravou víru.
"Tenhle nikomu neu?kodí." Ba naopak, pomáhá mi. Nechápal by, proč si připadám méněcenná, kdy? holkám chodí dopisy od kluků a mně ne, zajisté by mi začal vysvětlovat, ?e v ?estnácti mám času dost a nic mi neuteče a podobný hlody, tudí? se raději do sporů nepou?tím. Ostatně nemám čas, pípavý signál blinkru mi oznamuje odbočení do ?edivé uličky za po?tou, odkud je ?kola na dohled.