"Viku! Počkej!" vykřikla dívka zoufale. Zastavila se. Nemohla vystačit s dechem. Bez ohledu na nepřízeň počasí vyběhla jen v odřených d?ínách a tílku. "Viku!" Zkusila se rozběhnout znovu, ale po pěti krocích se zastavila, chytila se za bok, píchalo ji, a zlostně křikla:"Ty pitomče! Stůj konečně!"
Několik náhodných chodců se po ní podívalo. Nev?ímala si jich, kráčela pru?ným krokem za bratrem, který zaváhal, nicméně zpomalil a posléze nerozhodně pře?lapoval na místě.
Teprve kdy? k němu do?la, v?iml si, ?e se jí na řasách a ve vlasech třpytí drobounké kapičky de?tě.
"Se? slaboch," vydechla prudce. Nahá ramena se zachvěla zimou. "Jestli myslí?, ?e trénuju kondiční běh, plete? se."
"Nikdo se tě neprosí," odsekl ve snaze zachovat původní tvář, teď pouhou masku.
"Utíkat z domu nemá úroveň," prohlásila. "Na co si hraje?, proboha? Pojď, jdeme. Dostanu kvůli tobě zápal." Zkusila ho vzít za pa?i a podivila se, ?e neodporuje.
"Chce? bundu?" nabídl jí rozpačitě.
Přijala ji. "Budeme mít zápal oba," pousmála se. "Polez. Znám lep?í způsoby jak strávit večer ne? mrznout v týhle hnusárně."
Stále váhal. "Nemů?u... domů."
"Ne? A kam ses rozběhl? Nemá? ani floka a do osmnácti ti chybí devět měsíců," vysmála se mu. "Přemej?lej, sakra."
"Za tátou," napadlo ho, ačkoliv neměl v úmyslu jít za člověkem, který se od nich předevčírem odstěhoval. Vik jím pohrdal, jen?e v hádce se neovládl a rozchodem obvinil mámu.
Pobaveně se rozesmála. "Prima. Určitě na tebe čeká! A ta jeho křehulka teprve! Nebo by sis přál novou maminku? Uznej, brácho, ?vaní? nesmysly."
Podíval se do země. "Já vím," přiznal. Ta pokora ji přek-
vapila. Hádka s mámou ho musela sebrat! "Co mám dělat? Nemů?u se vrátit a tvářit jakoby nic!"
"To by fakt ne?lo," uznala. "Omluví? se."
"Ty ses zbláznila!" vybuchl.
"Ne. Bejt doma Roman, dostal jsi pár facek."
"Roman!" namítl pohrdavě. "Má k ní závazky, musí se jí zastávat!"
"Divím se ti, fakt. Baví tě pořád někomu něco vyčítat?"
Chvíli si hleděli do očí. Cítil, jak mu de??ové kapky klou?ou po vlasech a padají na tvář i nos. Provlhal, od nohou nejvíc. Asi ?lápl do kalu?e, v levé botě mu čvachtalo.
"Na?tvala mě," pokusil se před sestrou o obhajobu. "Nemám prej na nic jinýho, ne? na holky a chlast. A blbej tenis! Dlabu na učení a za pár maturuju. A má bejt? Odmaturuju levou zadní. Prej blbej tenis! Copak je blbej?!"
Zvedla výsmě?ně obočí. "Tak proč v něm něco nedoká?e?? Ví?, co stojí klub peněz, nediv se jí. Má strach. Nemů?e ti věřit, v?dy? se fláká? a dál jak na krajskej ?ebříček nevyleze?. Otecko říkal, ?e má? talent, s jakým se rodí jeden z milionu. Do pytle, proč toho nevyu?ije??"
Hryzl se do rtu. Chtěl odpovědět, ale nena?el pádný protiargument. To ho na?tvalo a hlavně vytočilo.
"V Globusu jsem nebyl," řekl z jiného soudku.
"Já vím. Jedna holka od nás tu hrůzu vyprávěla. Má? ?těstí, vyhnul ses pěknýmu maléru. Dosvědčím to."
Přes silnici přeběhla toulavá kočka, hubená tak, ?e by se jí dala počítat ?ebra.
"Ta?ka mi aspoň věřil", řekl ti?e.
"Copak ta?ka," u?klíbla se. "A na rovinu: Viku, v?echno, cos mámě vyčetl, jsi myslel vá?ně?"
Uhnul pohledem. "Ale ne," vzdal se.
"No proto. U? jsem se lekla, ?e ti přeskočilo. Máma za rozchod nemů?e. Naopak, sna?ila se udr?et rodinu do poslední chvíle. Obdivuju ji. Má? ponětí, co v?echno mu musela tolerovat? A ty jí vpálí? do očí - "
"Mí?o, přestaň," poprosil ji. "Tobě je fuk, je pryč?"
Zaváhala. "Nevím. Nejsem mazánek, abych k němu vzhlí?ela jak k modle. Asi mi nebude chybět."
"V?dy? je to táta," namítl zaskočeně.
"Neřekla bych, ?e se choval jako pravej táta. A k mámě se jako man?el nechoval vůbec. Akorát tobě nadr?oval a s mazánkem se vyblbnul, nic víc. Doma se vyskytoval minimálně. A kdy?, tak buzeroval."
Vik na ni hleděl překvapeně. Nikdy neměl čas přemý?let, jestli je u nich doma v?echno ideální. Takovými hloupostmi se nezatě?oval. Na matce visela celá domácnost, to jo, otec se zdr?oval málo, ale na Vika trpěl, ztratil v něm důle?itého spojence. Máminu stě?ování se v?dycky smál, Vik je kluk, nemů?e po něm chtít, aby se jí chytal za sukně. V Mí?ině případě uvaloval na dceru kladbu domácího vězení, kontroloval její příchody a odchody, u holky prý jde o čest, ne o to, aby si u?ila mládí. Michala si s ním a? příli? často vjela do vlasů. Nerozuměli si.
"Za ty hlody se musí? omluvit, pochop. Nadávat mámě do slepic se nedá. Kdybychom ji doma vídali tak zřídka jako jeho, nevím, kdo by hlídal Romanu. Stravovali bychom se v jídelně a ?ili ve stáji."
"No jo," polkl, "ale jak se mám omluvit?"
"Stačí jedním slovem," usoudila. "To by nemělo bejt tak tě?ký, ne? A teď pojď, Viku, je mi zima."