A to by byla ?koda, proto?e druhý díl ?havých výstřelů zcela popřel mou teorii o ni??í úrovni filmových či literárních pokračování. Nebo spí? výjimka potvrzující pravidlo? Za devadesát minut nás Vesmír spolu s rozjařeným davem diváků vyplivl do vlahé jarní noci a já si je?tě na ulici utírala smíchy ubrečené oči.
"Jsem hotová," přiznám a nadechnu se čerstvého vzduchu. "Je?tě, ?e jsme sem ?li před večeří, z jídla bych měla v ?aludku z nepřetr?itýho natřásání ka?i..."
"Někde jsem sly?el, ?e prej smích není tak zdravej, jak se v?eobecně tvrdí. Tomu nevěřím, nám bude určitě líp chutnat," soudí táta a oba se nedočkavě hrneme do nejbli??í restaurace. Tenhle odhad je správný, vyberu si přírodní kotletu se zeleninovým salátem a silou vůle málem postrkuji čí?níka, aby hýbl zadkem a nosil na stůl.
"Báro," řekne táta a nervózně cvrnká do víčka od Coca Coly, "včera jsme si nestihli popovídat. Teď k tomu máme příle?itost... Ví?, já - "
"Ne!" zaúpím, proto?e mi v bři?e zpívají ?áby. "A? po jídle, ta?uldo, nemů?u se na nic soustředit. U? se to nese!"
Netrpělivě vybalím z ubrousku příbor a ani nepočkám, a? nám pingl popřeje dobré chutnání, vrhám se na jídlo. Chutná skvěle. "Jsou situace, kdy chápu, proč někteří lidi pova?ují jídlo za smysl ?ivota," uznám a vychutnávám ka?dé sousto.
Táta je nezvykle zamy?lený, místo na talíř se dívá na mě a svěří se:"Měl jsem na tebe poslední dobou málo času a to mě mrzí, Báro. Byla jsi často doma sama. V?echno se změní, uvidí?..."
"Vystydne ti to," pobídnu ho, nalo?ím si plnou pusu a ujistím ho:"Tati, vá?ně nemusí? mít výčitky svědomí, jsi ten nejbáječněj?í ta?ulda, jakýho znám. Do kina spolu chodíme minimálně čtyřikrát měsíčně, jednou měsíčně do divadla nebo na koncert, v létě jezdíme na tramp a v zimě ly?ovat... Jsem spokojená. Třeba Petřin táta s ní v ?ivotě v kině nebyl, vůbec netu?í, jaký má Petra starosti a touhy a tak."
Nezdá se v?ak, ?e bych ho uklidnila, vrtá se v jídle, které by do sebe jindy naházel jak uhlí do kamen. Doufám, ?e ho otcovský komplex brzy přejde, a neru?eně vyčistím talíř.
"Dá? si víno?" nabídne mi nečekaně, div mi nezaskočí limonáda v krku. "Jsi dospělá," vysvětlí. "Popovídáme si jako dospělí rozumní lidi, ne?"
"Proč ne," soudím, "ale víno mi nechutná, dej mi je?tě jednu Colu."
Táta toho má na srdci asi víc, začíná hovor velice ze?iroka, vzpomíná na nejrůzněj?í zá?itky, co jsem prováděla jako malá, několikrát připomene, ?e jsem si ke ka?dým Vánocům přávala od Je?í?ka bratra nebo sestru, no prostě povídání je to dlouhé a únavné, kradmo se rozhlí?ím po okolí a dvěma docela hezkým klukům nad dvacet u sousedního stolu oplatím úsměv. Táta se zatím prokou?e přes velký zlom v ?ivotě na?í rodiny, tě?ké začátky válčení ve dvou a stále mi nadhazuje, ?e jsem doma věčně sama, dělá toti? na bagru v povrchovém dolu turnusy, střídavě denní i noční ?ichty. Stále nechápu, kde je jádro pudla, proč mi to povídá, sakra.
"A tak jsem se rozhodl, ?e se o?ením."
Bublinky z Coly mi vylezou nosem, pěkně to bolí a málem se utopím, ale takové maličkosti si momentálně nev?ímám. "Co?e? Sám jsi říkal, ?e Hedvika by si dělala naděje -"
"Já si nechci vzít Hedviku, ale Pavlu," vysvětlí.
Mám oči navrch hlavy. "Pav... Pavlu?! Kdo to je?!"
"?ena, kterou miluju, Báro. Znám ji víc ne? rok a ... zkrátka, nechci ?ít bez ní. Mám víc důvodů, proč jsem se rozhodl právě teď, ale to není zas tak důle?itý. Báro, zítra je ti ?estnáct, jsi ve věku, kdy potřebuje? mít vět?í rodinný zázemí ne? jen tátu, co je věčně v práci. Myslel jsem i na tebe, Pavla je moc hodná ?enská a ... má dceru, Denisu. Přála sis mít sestru, tak se konečně tvoje přání splní."
Zírám jak čerstvě vyoraná my? a táta chvíle, ne? mohu popadnout dech, vyu?ívá k novým a novým argumentům:"Dovede? si představit, jak to bude skvělý, a? přijde? ze ?koly a nikdy nebude? doma sama? Denise je sedmnáct, najde? v ní nejen ségru, ale i kamarádku, přestanou ti starosti s vařením a úklidem a nákupy, bude? stejně bezstarostná jako Petra - "
"No to snad..." vydechnu. "To nemyslí? vá?ně!!!"
"Myslím. Věř mi, bude to pro nás v?echny mnohem lep?í. Trvalo mi dlouho, ne? jsem se takhle rozhodl, a myslím, ?e jsem se rozhodl pro ideální variantu. Zítra ti Pavlu i Denisu představím, jdeme k nim na oběd, chtějí tě poznat."
"Ty ji zná? rok?! A kdy jsi s ní... táhl?!"
"Táhl?" Táta je překvapen tím výrazem. "Já s ní netáhnu, mám ji rád, rozumí??"
Zrudnu, jak kdyby mi nafackoval. "Nechcete mě dát do děcáku?! Abych vám nepřeká?ela ve ?těstí!" vybuchnu.
"Pst!" děsí se případného zájmu ostatních hostů v restauraci. "Nekřič a nemluv hlouposti! Pavlu mám rád jako ?enu a tebe jako dceru, o tom snad nepochybuje?, ty jsi pro mě pořád na prvním místě."
"Tak?e tenhle podraz dělá? nakonec kvůli mně, co?!"
"Podraz? Proboha, jakej podraz?"
"A ne snad? Tahá? mě za nohu celej rok! Celej rok se schází? s tou... ?enskou a mně jsi neřekl ani slovíčko! Vlastně řekl, jo, ?e jde? na ku?elky a do sauny... A zatím?"
"Barboro," vemlouvá se do mé přízně. "Mo?ná jsem ti o tom měl říct dřív, ale... nechtěl jsem ti dělat starosti."
"Pěkně děkuju za tvou ohleduplnost! Lep?í dárek k ?estnáctinám jsi mi fakt nemohl sehnat!" Do očí se mi derou slzy poní?ení, bezmoci a zoufalství. "Já o macechu nestojím!"
"Macechu? Prosím tě, Pavla je prima, bude se ti líbit, nemů?e být řeč o mace?e! Bude tě mít ráda a - "
"A já ji nenávidím u? teď! A tu její Holenu taky! Strč si je za klobouk obě!" jsem úplně hysterická při představě, ?e by se u nás doma mělo z ničeho nic v?echno změnit.