Nechám Bakov tonout v odpolední smogové ?pičce, kličkuji na druhou stranu tříproudové silnice, no jo, jen si zatrub, moulo, a svi?tím bez ?lapání dolů. Nemohu ani vydechnout, vzduch mi rve plíce, tlak z míjejících vozů, jen? na člověka horce dýchnou, mě málem srá?í z kola. Nejlep?í jsou kamiony a velká nákladní auta s návěsy. Cesta na vyhlídku je smr?ák, zpáteční pak sebevra?da, zvlá?? kdy? jsem oslepena slzami, prachem, kamínky a drobnými mu?kami.
U zahradnictví odbočím vlevo a setrvačností dojedu bez jediného ?lápnutí a? k sanatoriu Zelený dvůr. Stará vrátná mi dokonce pokynula, s úlevou odpovím, obávala jsem se, ?e budu muset prchat před rozzuřeným Medem, co mě honívá kvůli značce zákazu vjezdu. Cestou vysypanou pískem zamířím k céčku a zhluboka se nadechnu vůně čerstvé mokré hlíny. Kolo opřu hned vedle vchodu, schody do prvního patra beru po dvou. Na dveře s vizitkou Přednosta oddělení prim. MUDr. Jan Hrubý klepnu smluvený signál.
Ke v?í smůle se uvnitř nic nehýbá. Vtíravý pach karbolu prostupuje celou mou osobností, po ka?dé náv?těvě tady jsem cítit nemocnicí je?tě druhý den a Va?ek mne snadno odhalí.
Jako v?dycky mne přepadne strach a stres. Sanatorium je ledový zámek. V normálním ?pitále se lidé uzdraví a hurá domů, kde?to tady zmrznou. Tady je jiný svět. Bílý. Klidný. Odevzdaný. Trpělivý. Smířený. Svět vozíků a berlí. Čas v něm ztrácí smysl, nebo? se neměří na hodiny a dny, nýbr? na týdny, měsíce, roky! Na céčko se dostávají pacienti s tě?kými poruchami páteře, lidé po úrazech, haváriích, kdy? u? si s nimi v nemocnicích neví rady. Nedovedu si představit situaci, kdyby mě náhle upoutali na lů?ko, ze kterého dost případů nikdy nevstane! A ti, co se postaví alespoň na berle, stráví v sanatoriu pěkný kus ?ivota.
Tady mě nápady přelézat svodidlo hodně rychle přejdou.
Málem se vzdám a zmizím, proto?e hledat tátu po oddělení by bylo nad mé síly, nato? snad jít za Blankou, jeho ?enou, do pavilonu F pro du?evně choré. Nechápu ji, jak tam mů?e pracovat. Nechápu ani tátu.
Na?těstí se právě objeví v zákrutu chodby na gumových podrá?kách nesly?ně jako duch.
"Ahoj, ?aneto," usmívá se z dálky a galantně mě pou?tí první do dveří. Uvnitř kanceláře ze mě stres okam?itě spadne, unaveně se zhroutím do ko?enkového křesla. Pohledem klou?u po zaprá?ených okenních tabulích dál do ústavní zahrady vonící jarem. Táta zapne ponornou spirálu rychlovařiče a připravuje dvě slabé kávy.
"Dneska si dám první kafe," oznámí mi jaksi mimo. Oceňuji to, nikdy ze mne nic nedoluje, čeká, a? se rozpovídám sama. Přesto?e je star?í o celých třicet let, připadá mi generačně bli??í ne? holky z učňáku. Dá se s ním mluvit! Kdykoliv a o v?em. Nementoruje, nepoučuje, nezakazuje. Umí vyslechnout druhého! Poradit mu, prodebatovat s ním jeho problém. Táta je jediný člověk, se kterým se mohu bavit. Jinak nemám s kým! Pubertální sestřička je miláčkem rodiny, geniální nevlastní brácha ?ije v jakémsi vakuu, Va?ek je kapitola sama pro sebe a máma má svých starostí nad hlavu.
"Od rána lítám jako vlčák. Máme tu jeden slo?itý případ."
Voda v konvici zaklokotala a proud páry zvedl víčko. Táta uchopí horké dr?adlo cípem plá?tě, pečlivě zalije kávu ve skleničkách, do ka?dé hodí kostku cukru a mů?e servírovat.
Chodím za ním stra?ně ráda právě kvůli na?im dospěláckým dýchánkům, popovídat si.
Pohodlně se uvelebí v křesle. "Konečně sedím... Mám toho nad hlavu.... Nevzali tě?" utrousí mimochodem.
Dívám se, jak se kostka cukru rychle rozpou?tí, nejprve se obru?ují její hrany, měkne, ztrácí tvar, během pár vteřin se promění v hromádku sladkých krystalků. "Nevzali, tati." Na dal?í jobovku se musím nadechnout:"A ke v?emu - "
"Nelu přijali," doplní mě na chlup přesně.
Nemá cenu odpovídat, strefil se do černého. Ne, ?e bych ségře přijetí na gymnázium nepřála, ale připadá mi stra?ně nespravedlivé, ?e jí vy?lo přijetí na první pokus a vůbec jí nejde o tolik co mně! Mně toti? hoří učňák pod zadkem, ke v?emu mě gympl odmítl u? podruhé. A to nemluvím o podařených přijímačkách z devítky na knihovnickou ?kolu, kdy jsem, dokonale ztrémovaná, zvorala co se dalo. Stalo se to dva dny po velkém rodinném krachu mezi mnou a Va?kem, o něm? víme jen my dva. Kam s nevydařenou dcerou? Těch řečí! ?ádná střední ?kola se mě netýkala, s takovými výsledkami?! Ře?ení nakonec vymyslel Va?ek, půjdu na učili?tě a hotovo. Jsem blbá a neschopná, nic jiného ode mě čekat nemohli. Opravdu skvělý nápad a je?tě skvělej?í volba pro Strojírny Bakov. A tak jsem se ocitla v nepochopitelném světě učňů obráběčů kovu. Souhlasit jsem jednodu?e musela. Nejvíc mě utě?oval táta, tvrdil, ?e bych se mohla v prváku pokusit o gymnázium znovu. Dobrý, no. Jen?e tehdy nikoho nenapadlo, ?e mě gympl odmítne jak v prváku, tak i letos, kdy jsem se o toté? pokusila málem přes Va?kovu mrtvolu. Jádro pudla v?ak spočívá v něčem úplně jiném - po téměř dvou letech učení se k soustruhu neumím ani postavit! I na černé řemeslo musí mít člověk vlohy. Já je nemám. Jsem studijní typ, co? je mi platné asi jako mrtvému zimník. Teoreticky umím v?echno od če?tiny po technologii od A do Zet. A prakticky? Ka?dý týden strávený v dílnách patří k tomu nejhor?ímu, co jsem za?ila. Jsem levá. Nejneschopněj?í ze v?ech. Ničemná. Zbytečná.