Loudám se díky teplému slunečnému dni přelidněnými ulicemi, zamy?leně nakukuji do výkladů, ani? bych do některého z obchůdků s lákavým zbo?ím ve?la. Kosmetice v?ak neodolám, mám čas, mohu si trochu čumendy dovolit.
A na Maroussiu se alespoň podívat. ?koda, nikdy ji nevyzkou?ím. Na?i mi na ni nedají a Verča nepůjčí, proto?e sama nemá. Zamířím rovnou do oddělení parfumerie, kde vyhledám stupňovitý regál s dra??ími výrobky. Maroussia tu stojí hned vedle Chanellu 5. Okam?itě poznám, ?e několik flakónu od minule ubylo! Zřejmě jde na odbyt. Maličko se nakloním, abych ty zbývající mohla přepočítat, jako by na tom zále?elo, jak dlouho bude Maroussia v prodeji. Červené kopule uzávěrů se při svitu slunečních paprsků, dopadajících sem oknem, oslnivě lesknou, co? ztě?uje počítání. Musím si ukazovat prstem, jinak se k objektivnímu výsledku nedoberu. ... třináct, čtrnáct, patnáct. Patnáct jich je. Jenom!
Napřímím se, leč lemem rukávu volné blůzy, kterou jsem si ráno oblekla k letní sukni s velkými kapsami, zavadím o patnáctou lahvičku, překlopím ji a ona padá. Nejprve ustrnu, nerada bych zbořila pyramidu parfémů, případně je rozbila a platila ?kodu! Ne, nic se nestalo, Maroussia mi spadla přímo do kapsy jako baseballový míček do lapačky.
Sáhnu pro ni, abych ji rychle vrátila na její místečko.
Jakmile se v?ak konečky prstů dotknu skleněných, do sametova vybrou?ených stěn parfému, v tém?e zlomku vteřiny proletí mou myslí zákeřná my?lenka. Napadne mne toti?, docela spontánně, Maroussiu v kapse nechat!!! Kdy? u? mi tam sama skočila...
Ale to by byla kráde?, ozve se hlas mého svědomí.
Opatrně se rozhlédnu, ačkoliv se sna?ím tvářit se nenápadně, cítím, jak se mi do tváře hrne krev. Prodavačka, obsluhující tuhle část oddělení, stojí sice opodál, leč obrácena na druhou stranu, nebo? právě cosi vysvětluje jiné zákaznici ohledně tzv. zázračných kapslí. Neviděla mne!
Nevím, jak se rozhodnout. Parfém, po kterém moje srdce dávno prahne, svírám křečovitě v potících se dlaních. Stala bych se pro kluky stejně neodolatelnou jako Verča, mohla bych ho vyzkou?et hned v sobotu na stoppera s číslem 13...
A co kdy? tu mají zabudované skryté kamery?! Kráde? za pět stovek by se jistě posuzovala jinak ne? zcizení lízátka za pět kaček malým dítětem v tátově obchůdku!
Přece nejsem zlodějka, sakra! Jak mě vůbec něco takového mohlo napadnout?!
Prodavačka stále debatuje s tou ?enskou, ne? se vykecá, člověk by jí mohl odnést polovinu zbo?í! Rychle ruku s ďáblovým poku?ením vytáhnu a -
V té chvíli na sobě ucítím něčí pohled. Nejsem ?ádný jasnovidec, přesto ho jasně vnímám. Pálí mě na tváři! Rozklepu se úplně, s tepem, v jeho? rytmu se vaří krev v ?ilách, se s pocitem odsouzence rozhlédnu s hlavou mírně skloněnou v očekávání dopadu Damoklova meče.
Ob dva regály stojí a upřeně sleduje moje počínání...
... Janek!!!
Jak to, ?e není na rande s Verčou?, napadne mne scestně.
Pak se málem sesypu, proto?e mi dojde, ?e to, co viděl, si vylo?í po svém, stejně jak by si to vysvětlil ka?dý na jeho místě! Kdyby mě načapal in-flagranti majitel Kosmetiky, nebylo by to tak zlé! Ostudu bych pře?ila, koneckonců, nikdo mě tu nezná, parfém bych vrátila, na?im to doma nějak vysvětlila (mo?ná), i kdy? by ?íleli, případnou pokutu by za mě také zacvakli. Do ?koly by se to neprosáklo!
Ale takhle?!
Pohled, který si vyměníme z očí do očí, trvá s bídou pět vteřin. Přesto je velice výmluvný! Přečtu si v něm to nejhor?í, co se z něho vyčíst dá.
Vychutná si mě. Mohu si být jista, ?e mě podusí, u?kvaří ve vlastním potu. Určitě je rád, ?e se k tomu nachomýtl, vět?í vodu na jeho mlýn urá?ek by si nemohl přát! Řekne to na mě v?em. Jedovaté poznámky a urá?ky budu muset poslouchat do konce ?kolního roku, od září nanovo! Kdo mi uvěří, ?e jsem chtěla parfém vrátit, ne ukrást?!
Ztratím kamarádky, sotva jsem je na?la. Ztratím soukromí. Ztratím čest. Klesnu na úroveň strachy zhrouceného uzlíku nervů, budu se třást, kdy kdo na mě zase uká?e prstem a vykřikne: zlodějka!!!
Třeba si mě podá přímo tady, rozmázne aféru zatepla...
Vyprostím své oči ze zajetí zeleného, neodolatelně uhrančivého pohledu, dokončím pohyb, tedy postavím patnáctou osudnou Maroussiu na své místo, ani? bych se ohlí?ela po prodavačce, a jeliko? Janek stále němě stojí a zírá, poručím svým strachem a hrůzou ochablým končetinám rozhýbat se, udělat máto?ný krok, druhý, třetí, zrychlit, výborně...
Nezastavil mě. Ani on, ani pokladní u kasy před východem.
Do pondělí, ne? mu skončí praxe, mě nechal ?ít.