Mamku zastihnu s rozečteným románem v man?elské posteli. Neodolám, sotva si dám sprchu a smyji nánosy líčidel, hupnu si k ní. "Smím? Na chviličku..."
"Abych tě nemusela zítra budit k obědu," namítne, ale odklopí svou deku a je?tě mě do ní balí, snad abych nenachladla, co? by asi v suchém teple pokoje bylo nemo?né. S po?itkem se k ní přitulím, klobouk lampy vrhá po stěnách měkké stíny, budík na poličce jemně tiká a od sousedů je vzdáleně sly?et taneční hudba. "Co mejdan? Stál za to?"
V útulném prostředí lo?nice a díky mámině bezprostřední blízkosti mi najednou přestane pro?ité fiasko vadit, musím se sama svému výstupu smát, kdy? ho s odstupem vyprávím.
"Úplně jsem se znemo?nila, mami," končím upřímně.
"Sama říká?, ?es tam nikoho neznala, jen Andyho."
"Ten je mi volnej..." prořeknu se.
Chápavě se usměje. "A kdo z nich ti není volnej?"
Zasním se. "Byl tam takovej hezkej kluk. Měl tmavý vlasy, asi sem," uká?u k ramenům, "a hnědý oči. Úplně bo?í! A pěkně vysmátej, vypadala jsem jako tele."
"Třeba jsi mu zrovna tím padla do oka," utě?uje mne.
"Určitě! Je?tě, ?e nemám ?anci ho víckrát potkat, propadla bych se hanbou! Jsem nemo?ná, fakt. O?klivá a - "
"Spí? hloupá, kdy? takhle mluví?.
"Vlasy jak zmoklá sláma, nos pr?ák a - "
Máma tyhle řeči nerada sly?í. "Mysli si, ?e jsi motýl, který se teprve vylíhne. Vlastně jen taková malá kukla."
"A jednou se probudím a budu krásná jak ?těstí, co?"
"Zatím jsi dětská, ale u? se mění? v slečnu. Pamatuj si, ?e ka?dý člověk má svoje přednosti. Někomu mů?e tvoje barva vlasů připadat krásná..."
Vyprsknu při absurdní představě.
"Proč ne? A co Andy? On u? není na vysoké ?kole?"
"Vyrazili ho hned po prvním járu. Dělá nočního vrátnýho v nějakým baru, dneska poprvé bral a tak slavil."
"To má tedy co slavit," podotkne se zavrtěním hlavy. "Chtěl přece být archeologem, ?e?"
"No jo, chtěl, jen?e nestíhal."
"Myslí?, ?e ho bude vrátný uspokojovat?"
"Vypadal spokojeně," namítnu.
"Zatím," prorokuje mamka vá?ně. "Po měsíci. Katko, s tímhle nejsou ?erty. Nemů?e být jedno, jestli tě zvolená profese nebaví. Rozhodla ses konečně, co vlastně chce??"
Hovor se stočil do roviny, kam jsem vůbec nechtěla. Krčím rameny. "Nevím. Je to tak tě?ký pochopit?"
"V patnácti u? vědět musí?," domlouvá mi.
Přehnaně zívám, předstírám únavu a ospalost, aby mě sama od sebe poslala spát. Po?le: s doporučením, a? popřemý?lím, jeliko? čas kvapí. Dumat nad povoláním, to zrovna! Přepadne mě ?ílená chu? přečíst si něco stra?livě zamilovaného, kdy? nic takového nemohu za?ít. Přikradu se ke knihovně v obýváku a vyberu si podle názvu z mámina fondu kní?ku Láska je jen slovo. Jestli tohle nebude zamilované, pak u? nic!