Hned v autě vytáhne Patrik kytaru a se zasněnými pohledy vrhanými po sestře se prohrábne ve strunách. Zlobím se na ni i na sebe, neměla jsem Elině nic slibovat, lituji, ?e o na?i prima partu při leto?ním odemykání pravděpodobně přijdu, dělat třetího v lodi a navíc křena hrdličkám se mi za mák nechce. Budu přespočetná! Zadoufám, ?e se na seřadi?ti situace vyjasní a já se nacpu do lodě k Nele, případně k Radkovi či komukoliv od nás, a o zábavu bude postaráno.
Jo, vyjasní! Hodinu před začátkem je na startu lidí jako much nehledě na studené, na?těstí jasné a slunečné jitro, místní country kapela hraje o sto ?est, kolem velkého táboráku není k hnutí a kdo zrovna nevykládá z přívěsů lodě, občerstvuje se u stánků. Eli?ka mě čapne za ruku a obě se ztratíme i se spacáky v davu.
"Tady je!" vyhrkne vzru?eně.
"Kterej?" zapátrám zrakem v tlupě neznámých kluků.
"Ten nejhezčí! V té modré bundě!"
Mhouřím oči bezvýsledně, nakonec sáhnu do kapsy, vylovím brýle a nasadím si je na nos. Zaml?ené ráno ihned dostane ostřej?í obrysy a tváře vodáků přestávají splývat v oran?ové skvrny. No, nic moc. Prostě kluk s nakrátko ostříhanými vlasy a výrazně modrýma očima, je? zřejmě Eli?ce učarovaly nejvíc. Na první pohled inteligent a slu?ňák, ?ádné eso. O to víc mi padne do oka jeho kamarád stojící na valníku a hmo?dící se s bílou kánoí. Pánové! Málem obdivně hvízdnu a jsem v poku?ení brýle rychle ulít. Nemohla bych ho pozorovat - a je na co se dívat! Světlovlasá plenta jakoby po drobounké trvalé mu dosahuje a? k ramenům. Z tváře, z ní? ani po dlouhé zimě nezmizelo opálení, svítí hnědé oči.
"Johano!" dloubne mě sestra loktem. Culím se trochu roztr?itě na Igora, který mi strká ruku. "Eli?ka mi o tobě hodně vyprávěla," přizná.
"Jo? A dobrý, jo?"
"Má fajn ségru, myslím," usměje se, čím? mě naladí. Na?e debata neujde ostatním, Igor nás posléze představí nejbli??ím kamarádům. Blondýn se nenamáhá slézt z vozu.
"Eli, nezajdeme na oplátku k na?im? Jela bych s nimi - "
"Pojede? s námi," ujistí mě Igor. "V konvoji."
Takhle se trhneme úplně! Vztekle si kecnu na igelitovou ta?ku a nevra?ivě pozoruji početnou skupinu lidí, s nimi? do téhle chvíle neměla a vlastně ani nadále nemám nic společného. Leda Eli?ku, kterou ostatní berou jako Igorovu holku a také se k ní tak chovají, pokřikují, vtipkují. Po mně pes ne?těkne! Blonďák konečně seskočí, chvíli vzru?eně debatuje v hloučku, náhle se spolu s Igorem a třemi kluky otočí a podívá se rovnou na mě! Krvavě zrudnu. Určitě mě pomlouvají! Igor se odpojí, dojde ke mně a řekne: "Johano, vadilo by ti, kdybys se mnou a Eli?kou nejela?"
"Naopak!" vyhrknu. "Vrátím se k partě a - "
"Počkej," zarazí mě. "Dominik nemá s kým jet, vybouchl mu háček, v?ichni tu jsou ve dvojicích, chápe?."
Zarazím se. "Dominik je kdo?"
"Ten světlovlasej," uká?e pohledem na můj ideál.
Něco takového jsem nečekala, ve snu bych nedoufala, ?e by mě osud mohl svést do jedné kánojky s tak pěkným klukem... Odmítnutím bych propásla ?ivotní ?anci!
"A on... o mě stojí?"
"Byl by v sedmým nebi, nechce se mu trčet na startu."
Na partu v tu ránu zapomínám, rozhodnu se drahoty nedělat. Dominik s dal?ím klukem vyná?í z autobusu pádla, vybírá dvě a konečně se přede mnou zastavuje. Pokusím se o co nejhezčí úsměv.
"Hlídej," nařídí mi.
Jeho chování mě vytočí. Nejsem pes! O pádla nezavadím pohledem, stále netečně sedím na ta?ce a sleduji mumraj kolem haldy pádel. Co si vůbec o sobě myslí?! Frajer!
"Cigaretu?" nabízí mi kluk jménem Tomá? a přisedá si.
"Nekouřím," odmítnu, ale za ochotu jsem mu vděčná, dávám se s ním do řeči o počasí a vodě a vůbec, aby ten náfuka viděl, ?e... Co má vlastně vidět? Jahodová, spadni z rů?ového obláčku! Nezajímá? ho, absolutně ho nezajímá?. Vůbec se ti nenamáhal představit, jediné slovo, které pro tebe měl, byl rozkaz hlídej.
Dal?í konverzace probíhá za je?tě hor?ích podmínek. Tentokrát mi věnuje hned dvě slova: "Kde jsou?"
Vyvede mě tím dokonale z konceptu. "Co?e?"
"Pádla, sakra! Mělas je hlídat, ne?"
Hodím okem do bahna vedle. "Před vteřinkou tu byla!"
Dominik mávne vztekle rukou a nastane pořádně dlouhé zdr?ení způsobené chaosem při překontrolovávání vlastnictví pádel. Pomáhám hledat. Kvůli němu brýle schovávat nemusím! Kdybych se nenechala o?álit Dominikovými vlasy, mohla jsem být dávno s Radkem na řece! Závod začíná, na vodu se spou?tějí první lodě. Div se nemodlím, aby pádla na?el, nechci domyslet, co kdyby je někdo ?típl! Kecala jsem s Tomá?em a mou vinou... Jistě budu muset ?kodu zaplatit!
Na?těstí jsou po půlhodině pádla na světě, dvojice dvou děvčat má jedno a vousatý kluk druhé, prostě je kdosi v tom zmatku sebral a neustálým přebíráním změnila majitele.
Dominik s nimi praskne vedle bílé kánoe. "Tady mají značku, tady, vidí?? Dé Pé. Moje iniciály."
Spadne mi kámen ze srdce, tudí? získávám zpátky ztracenou rovnováhu. "No bo?e. Musí? mít v?dycky vlastní?"
"Musím!" utře mě nakva?eně, čím? je konverzace pro dal?í půlhodinu vyčerpaná. On ji stráví u ohni?tě, já trčím samotinká na ta?ce vedle lodě. Jedinkrát se na mě nepodívá! No jistě, na kreténa, co nedoká?e uhlídat dvě pitomá pádla!