Dohonit Jolku se mi povede a? na schodech před ?kolou.
"Jolano!" zabrzdím výkřikem její nepochopitelný spěch, se kterým pelá?í do třípatrové oázy vědění.
Ohlédne se přes rameno, rozjasní tvář. "Ahoj, Lenko! No konečně nebudu v lavici sirota nebohá..."
"Dneska je nějaký menu zadara nebo co?"
"Co?e?"
"Jinak mi neleze na mozek, proč tak děsně chvátá?. Do zvonění zbejvá patnáct minut. Stavila jsem se pro tebe, ale tvoje mamka mi řekla, ?es u? bě?ela. Pojď se mnou do bufíku pro sváču, nebo padnu hlady," pobídnu ji.
Do Liďáku, přesně řečeno bufetu Lidová jídelna, mě doprovodí s výrazem ?tvance. "Honem, musím si od někoho ob?lehnout matiku..."
"Nemá? úkol?" uchichtnu se, poručím si oblo?enou housku a napodobím pisklavý hlas matikářky Kří?ové: "Dvořáková, Dvořáková, copak jste dělala místo přípravy na hodinu, co?"
"Tss, mořila jsem se s tím celý odpoledne," u?klíbne se.
"No tak co chce? teda ob?lehávat?" nechápu.
"Ten úkol," ujistí mě. "Vůbec jsem s ním nehnula!"
"Prosím tě, Kří?ka stejně úlohy nikdy nekontroluje, leda těm, co je vyvolá. A tys u? z máti byla."
"Kří?ka...? Lenko, ty nic neví?!" chytí se za pusu. "Zapomněla jsem ti říct, ?e je Kří?ka na mateřský!"
"U??" podivím se. "Ta má březost jako kočky, ne? ?estapadesát dní, haha... Měla jít a? od ledna, ne?"
"Měla, jen?e je to rizikový těhotenství nebo co, prostě je na udr?ování v nemocnici a třídní říkala, ?e jak to tak vypadá, zůstane tam a? do porodu."
"Dobře, ale v tom případě... Koho máme na matiku?"
Jolana se spolutrpitelsky zazubí. "Konečně jsi uhodila hlavičkou o hřebíček, Leničko. To je trefa do černého!"
"Hejda? Ne, ten má aprobaci akorát na fyziku a bi?olu. Má?u učí Tomeček a taky Dole?al..."
"Samá voda," ?klebí se a div mě nepopotlačuje, abych u? co nejdřív vypadla z bufetu. Sama se dá na ulici do běhu.
"Pak jedině Hořcová!" Plandám za ní jako hadr na holi, Jolka z cvalu přejde do klusu.
"No ne, dámy, trénink je a? od jedenácti," zavolá na nás Ida ode dveří. "Strouhal by z vás měl radost!"
S bídou ji v tom trysku stihnu pozdravit.
"Tak kdo?!" padnu na lavičku, abych si mohla pohodlněji, nohou o nohu, vyzout botasky. Na rozvazování nejsou lidi!
"Dvořák!"
"Říďa?! Ten učí ve čtvr?áku psychologii managamentu!"
"Jo, to taky. Krom toho je ?ílenej matikář. A kdy? říkám ?ílenej, tak myslím ?ílenej. Druhej Einstein!"
"Ty mě děsí?," přiznám ne zrovna nad?eně. Zrovna nedávno jsme s Jolkou jen tak ze zvědavosti počítaly věkový průměr profesorského sboru na?í ?koly. Vy?lo nám báječně nízké číslo, několik kantorů nedávno odpromovalo a vět?ina se pohybuje v relaci od třiceti do čtyřiceti. Dvořák, ředitel, je výjimkou potvrzující pravidlo. Padesátku na tachometru rozhodně přetočil! A co víc, s mladými kantory se u?ije spousta legrace, mají nové učební metody a vůbec mezi nimi a studentstvem panují přátelské vztahy na bázi kolegiality, ne z pozice nadřízenosti a podřízenosti. Ředitel je ov?em jiné kafčo. Moc ho neznám, v prváku při?el do na?í třídy pouze třikrát, kdy? suploval za nemocnou dějepisářku. V?ichni jsme dospěli k jednoznačnému závěru: i trojka mů?e někdy znamenat zbytečně mnoho! Ne, ?e by byl zlý, spí?... stra?ně přísný, chladný, vá?ný, nepřístupný. Respekt, ten tedy má, to mu nelze upřít.
Jolka mě nechá patlat se ve vlastních úvahách, pádí do prvního patra ke dveřím s cedulkou 2.D., aby od některého ze ?prtů opsala během posledních pár vteřin matematický úkol.
"Třeba bude mít uznání, kdy? jsi jeho jmenovkyně, ne?" vydechnu ve třídě uříceně. "Nejste nějak v přízni? Třeba bratranec strýce tvého ?vagra..."
"Srandičky!" zlobí se, nicméně psát nepřestává. "Příbuzní nejsme, bohu?el, a Dvořáků jsou statisíce! Vedle v béčku je Dvořáková Vendula, v prváku nějakej kluk a ve vy??ích třídách dva dal?í. Dvořák ředitel je v téhle ?kole jeden. Ná? matikář, bohu?el. A neru?, nebo to nestihnu..."
"Hele," oslovím ji, kdy? je konečně hotová. "A to jako na pořád? Třeba jen ne? nám určí někoho jinýho..."
"Uf," uleví si, jeliko? právě zvoní. "Měla jsem to s chlupem! Cos říkala? Zanech nadějí, holčičko, Dvořák nás hned na úvod upozornil, ?e nás dovede a? k maturitě."
Hraně se kácím do mdlob, padám na ?idli a proto?e mi s ní spolu?ák David, který sedí také v poslední lavici jako my, leč u okna, ne v prostřední linii, ucukne, skácím se za mohutného zadunění rovnou na parkety. Třída se ohýbá smíchy, rozplácnu se jak ?iroká, tak dlouhá, ruce i nohy rozhozené.
"Ty se? tak blbej!" zhodnotím hlasitým zaječením dětinský vtípek. V první chvíli je mi divné, proč třída umlkne, jako kdy? utne. Pak, kdy? spatřím postavu velkého ?éfa téhle ?koly tyčící se jako jeřáb přímo nade mnou, se u? nedivím.
"Co se tady děje?" zeptá se vyrovnaným hlasem, ani? by třeba jen zvedl v údivu obočí.
Rychle se hrabu na nohy. "Já jsem..."
Pohlédne na etiketu mého matematického se?itu. "Knoblochová Lenka," přečte z ní nahlas.
"No, to taky," kuňknu a třída vyprskne smíchy.
"A co je?tě?" zajímá ředitele.
"Je?tě jsem upadla," vysvětlím zarputile.
"Vtipná Knoblochová," konstatuje vá?ně, zatímco spolu?áci se neubrání veselí. Nevím, co bych odpověděla, dokonce ani nerudnu, a to z jediného důvodu: červená u? jsem i za u?ima! Zbě?ně prolistuje mým se?item, zastaví se na poslední popsané stránce. "Kde máte úkol, Knoblochová?"
"Chyběla jsem," vzmohu se. "Celý týden."
"Tak?e vy jste nepsala pondělní kompozici?"
"Ne," odpovím s úlevou. Bohu?el předčasnou!
"Tak prosím!" pokyne mi k tabuli, přičem? maličko ustoupí, aby mi dal v úzké uličce přednost.