Můj důvod vystoupit z vlaku byl mnohem reálněj?í.
"Sly?í? mě? No tak, probuď se!"
Namáhavě otevřu zateklá víčka a zaostřím do lívancovité tváře postar?ího průvodčího. Hlava, po celé dvě hodiny jízdy opřená o ?pinavé okno, mi připadá dokonale vytřepaná, stě?í v ní zůstalo rozumu pro ty nejzákladněj?í lidské funkce.
"Co?e?" zeptám se na vý?i svého momentálního IQ.
"Konečná, vystupovat!"
S vypětím v?ech sil pootočím zdřevěnělým krkem, vypadá to, ?e nav?dy zůstanu nasměrovaná vpravo. Ač se to zdá nemo?né, asi jsem fakticky usnula. "To jako dál nejedete?"
"No, já jedu domů, ale na kole," za?klebí se průvodčí, "a ty koukej taky vypadnout."
Jednání s řádnými pasa?éry opravdu na úrovni! Mo?ná má na své chování právo, s tím, kdo se tváří jako dement se jinak diskutovat nedá, na druhou stranu i k těm slabomyslněj?ím by měli být spoluobčané slu?ní. Kdy? nic jiného! Za normálních okolností bych mu svou čerstvou občanku s gustem omlátila o hlavu, nikdo ho k tykání nevyzval! Jenom?e... v?echno je jinak ne? normálně. Ani? bych se pokusila o vzdor, posbírám lehce své saky paky, respektive poloprázdný batů?ek, do kterého jsem bez sebemen?ího systému naházela prvních pár věcí, co mi při?ly do ruky, a tě?ce své zdřevěnělé kosti. Pěkně vr?ou, zátylek naprosto znehybněný a v kolenou závody mravenců, musím se přidr?ovat stěn, kdy? tápu se strejcem v uniformě v zádech kolem kupátek k nejbli??ímu východu.
Tam se zarazím. K zaseknutí mě přinutí výhled na téměř liduprázdný peron jakéhosi miniaturního nádra?íčka kdesi na konci světa.
"Co je zase?" reaguje průvodčí netrpělivě.
"Vá?ně dál nic nejede?" otočím se k němu málem zoufale.
"Samozřejmě jede. První ve čtyři dvacet, dal?í v pět deset, v sedm nula pět..."
"Aha," přeru?ím ho. Zatuhlé mozkové závity stíhají nejen informace vnímat, nýbr? je i přelo?it do souvislostí. Dřív ne? ráno se z téhle díry neodlepím! Dostanu na dědka vztek, jako by za v?echno mohl jen on sám. "A co tu mám asi tak do tý doby dělat?" osopím se na něho.
"To je tvůj problém," usoudí nečekaně logicky, nače? si mě změří, s největ?í pravděpodobností se mu v butikovaných ?atech dlouhých ke kotníkům, s třemi prostřihy téměř k zadku a bílé sí?ové vestičce za mák nelíbím, proto?e se u?klíbne tím nejprotivněj?ím způsobem, přesně tak, jako na?e sousedka z patra, co na mně (a kupodivu ani na mamce) nikdy nevidí chlup dobrý, a dodá: "Takovej ?abec má sedět doma a ne se flinkat po nocích."