Internát hotelového typu připomíná men?í panelák, ve kterém jsou jen některá okna tmavá. V ostatních jejich obyvatelé svítí, a? na ulici sly?ím řev magne?áků, brnkání na kytaru a výkřik ty vole, já tě zabiju! S pousmáním zamířím k proskleným dveřím s bezpečnostním kováním, za kterými sedává slu?ba. Dnes se je?tě podle re?imu nejede, stolek i ?idle kolem jsou prázdné a dveře nezabouchnuté na západku, tudí? mohu mámu překvapit osobně.
V přízemí je jídelna a posilovna a já nevím, co je?tě, samé neobydlené místnosti, výtahem vyjedu do patra a chodbou, po které se poflakuje pár kluků, zamířím ke dveřím s nápisem VYCHOVATELNA. Okam?itě si připadám jako na předváděcím molu, spatřit dívku na chlapeckém intru je zřejmě nevídaný jev, vzbudím pozornost a ?e by mi tak velký zájem byl zrovna milý, říci nemohu! Zvlá?tní, dřív jsem občas za mámou zaskočila a nikdy mi její svěřenci nevadili, dnes je to jiné. Zvlá?tě můj ohoz vyvolá nad?ení a nahlas pronesené poznámky, kterými hodnotí mou postavu, mi vhánějí do tváří rudou barvu. Asi jsem... dospěla, nebo co!
Ze dveří umývárny se vyvalí oblak páry a černovlasý borec v bermudách na nahém opáleném a svalnatém těle s ručníkem přehozeným přes jedno rameno, na krátko stři?ené vlasy mokré a vyčesané na je?ka. I kdy? jsem na cestách s tátou potkala spousty kluků, pohledných více či méně, napadne mě, ?e jsem v ?ivotě tak bo?ského hezouna neviděla! Jeho tmavomodré oči se mi zaryjí a? pod ků?i a já samozřejmě zpanikařím. Zbrkle se mu vyhnu na pravo - a on, jako naschvál, taky! Rychle změním směr, uskočím vlevo - a on, jak jinak, také! Kdy? se nám to povede potřetí, oba se rozřehtáme. Úsměv odhalí bílé rovné zuby a mu?ná hranatá tvář dostane klukovský výraz. Hned vypadá mnohem přístupněji, přímo lidsky, ne jako bůh, ke kterému je obyčejným smrtelnicím jako jsem já odsouzeno pouze omámeně zírat a uslintávat touhou.
Konečně se nám podaří projít kolem sebe bez zmatkování, s rukou na klice vychovatelny se po něm otočím a nijak mne neudiví, ?e jeho ?iroká záda mizí v jednom z pokojů bez ohlédnutí. Nezajímám ho. Jak bych taky mohla! Zrovna já!!!
"Natálie?!" Mámin výkřik poznamenaný úlevou mě vrátí zpátky na zem. "Ahoj, mami."
Přivine mne k sobě, nače? se odtáhne a její ?edé oči mě zkoumavě prolustrují. ?e s výsledkem není spokojena, to mi dojde dřív, ne? se zhrozí: "Proboha, co to má? na sobě?"
"Pěkný, viď?" nehodlám si kazit náladu. "To mi koupil táta. V Řecku takhle chodí ka?dá holka, mami."
"?e nejde? rovnou nahá," zlobí se. "A co ty klafáče?"
"Super," pochválím si botičky ?tafličky sama, proto?e od mámy se pochvaly nedočkám. "Made in Italy."
"Zlomí? si v nich nohy," varuje mne. "Koupila sis teplákovou soupravu?"
"Teplákovku?" protáhnu. "Ne."
Máma významně vzdychne. "Kdy? u? Čestmír vyhazuje peníze za nesmysly, měla bys mít rozum aspoň ty. V čem bude? na gymnáziu cvičit? Ta stará teplákovka je ti krátká..."
Zvednu oči v sloup. Samozřejmě mi dal táta vybrat, co si chci přivézt z Athén i z Říma. A já si vybrala. Rozhodně ne nějaký pitomý tepláky, by? italský!
"Odcvičím to třeba v elas?ácích," mávnu rukou.
"To jsi celá ty..." Zazvonění telefonu přetrhne proud výčitek a poté, co telefonát vyřídí, na původní téma zapomene. "Měla jsem takový strach, ?e ani nedorazíte!"
"V?dy? jsem ti volala," připomenu jemně. "Dvakrát. Říkala jsem ti přece, o jeden den jsme se zdr?eli v Anconě, proto?e jsme nestihli trajekt do Řecka, dal?í den padl v Římě, Italové měli svátek a nedělali. Aspoň jsme měli spoustu času na poznávání města, mami, kdybys viděla tu nádheru! Prolezla jsem celý Koloseum, byla jsem v aréně a - "
"Nestihne? se připravit do ?koly," přeru?í moje horování.
"Prosím tě," mávnu rukou. "Co asi budu první den potřebovat? Nic. Tu?ku a kus papíru na rozvrh."
"Jsi hrozně nezodpovědná, Natálie," ujistí mne. "Mazej domů, koukej se dát do pořádku, pořádně umýt, připravit si, co si vezme? ráno na sebe, roztřídit ?pinavé prádlo..."
"V pohodě, času dost."
"Ty má? na v?echno dost času a pak nestíhá?. Jsi lajdák! Uvědomuje? si, ?e ti zítřkem začíná nový ?ivot? Gymnázium není základní ?kola, holčičko. Spousta nových povinností - "
"No jo," přetrhnu ty její sondy do svědomí. "U? letím."
"Ne abys ponocovala," varuje mne je?tě. "Brzy si lehni, a? nejsi ráno nevyspalá."
Zamávám jí a nedojdu ani na konec chodby, kdy? za mnou vyběhne a zavolá: "Klíče!"
"Vidí?, málem bych zapomněla."
"Na co myslí?, prosím tě?" podivuje se.
Tajuplně pokrčím rameny. Divila by se a určitě by se jí to moc nelíbilo! Momentálně myslím na černovlasého frajera, kterému nestojím za tu námahu, aby mě vyhlí?el na chodbě jako někteří jeho kamarádi. Máma bystře zaregistruje ?um, který svou přítomností působím, a strčí mě do výtahu. Jedno plus jí musím přiznat: díky ní se pánové zdr?í nemístných připomínek a já se alespoň nemusím stydět a červenat!