Mrknu na Denisu. "Brzy prohraje? vlastní kabát."
"Dokud nejde o ?ivot, jde o houby," prozradí mi svůj filozofický názor. "Kabát obětuju, hor?í by byla ků?e, té si cením víc. A vůbec, ?těstí se tě nebude dr?et věčně."
"Je jako moucha, co? Jednou se unaví a sedne i na ..." významně se uchitnu, snesu herdu do zad, kterou mi u?tědří, a pak u? si stříhneme sevřenou pěstí. Jednou, dvakrát, třikrát: shoda, obě jsme si vybraly papír. Tak?e znovu: jednou, dvakrát, třikrát... Volím kámen, proto?e tu?ím, ?e Denisa si vybere nů?ky, a samozřejmě vyhrávám výhodu.
Denisa se bez boje nevzdává. "Nevadí. Jedeme!"
S přezíravým úsměvem sleduji, jak poctivě počítá do padesáti, kdy? odkrokovává vzdálenost, a proto?e v ohybu silnice zahlédnu červené autíčko, přičinlivě zvednu pravičku se zdvi?eným palcem a přidám úsměv á la naivka, tím spí?, kdy? v kabině fiátku spatřím osamocenou mu?skou siluetu. Háček se zasekne hned na poprvé, řidič dupne na brzdy a podstatnou část i tak dost ojetého vzorku svých pneumatik ponechá na hrubém asfaltu.
"Ahoj! Vzal bys mě, prosím tě, do Krásonic?"
"Třeba do ráje," holedbá se a u? mi otevírá dvířka spolujezdce. Hodím si pingl na zadní sedadlo.
"Tak daleko to být nemusí," ?pitnu skromně, proto?e můj cíl je odtud vzdálený sedmadvacet kilometrů.
"Pěknou holku odvezu třeba na kraj světa," machruje a po očku si měří moje proporce pod vytahaným volným svetrem. Asi je s nimi spokojen, nevědomky si olízne suché rty. V duchu se u?klíbnu. Kamaráde, s tebou bude i těch třicet kilásků dlouhých, nato? na kraj světa... A taky ?e jo, hned dotírá: "Musí? si zapnout pás, nerad platím pokuty."
Dopřeji mu to potě?ení, aby mi bezpečnostní pás zacvakl sám, přičem? se jakoby náhodou otře o moje ňadra, pak konečně nastartuje, zařadí jedničku a rozjede se.
"Co v Krásonicích?" Náhle si v?imne Denisy, co se na mě kření z krajnice. "Hele, tady je je?tě jedna..." Obočí mu vylétne v údivu nahoru. "A úplně stejná!"
"To je ségra," vysvětlím a Denisu počastuji dlouhým nosem. Zahrozí mi pěstí, křehotinka.
"Dvojče, co? Neměl bych jí taky zastavit?"
"Ne ne," zarazím ho. "Jen a? si počká na dal?ího."
Pohlédne na mne v plané naději. "Chápu..."
Tohle je na?e hra, nemů?e ji pochopit a já mu nehodlám vysvětlovat, ?e sice stejně vypadáme, če?eme se i oblékáme, chodíme na jednu ?kolu, máme tyté? záliby a obě milujeme vzru?ení, ale přesto sestry nejsme.