Bě?ím dlouhatánskou chodbou podobnou tunelu, ve kterém je stra?idelná tma. Povrch je nerovný, nevidím, po čem ?lapu, cítím jen, ?e zdi i strop jsou blízko u mě, jen mě zavalit, uvěznit, rozdrtit! Strach ochromuje celou mou nervovou soustavu, jsem k smrti unavená, ale bojím se zastavit, proto?e potom bych mohla zdě?ení podlehnout. Nebýt světélka na konci tunelu, ze?ílela bych! Sil mi ubývá a východ je stále tak daleko, ?e začínám pochybovat, zda se k němu vůbec někdy dostanu, a co hůř, nohy se mi boří do měkkého povrchu chodby, zapadám do bahna nejprve po kotníky, pak do půli lýtek, nakonec téměř po kolena, v největ?ím zoufalství se sna?ím vyprostit, je?tě krok, je?tě?
Z ústí tunelu se vyplazím po čtyřech. Jsem venku! S obrovskou úlevou se rozhlédnu po louce s vysokou trávou vlnící se v mírném vánku, vydýchávám se a ne? si uvědomím, kde vlastně jsem, z oblohy se začnou sná?et sněhové vločky. Sleduji jejich ladný tanec s rozpa?enýma rukama a nastavenou tváří, abych cítila mokré polibky. Změna: nejsou to vločky, nýbr? motýli! Stovky a tisíce bělásků se třepetají nad nekosenou loukou. Chtěla bych se s někým podělit o krásu okam?iku, ale jsem mezi motýly sama? Ne, nejsem. Teprve kdy? se motýlci snesou k zemi a zelený koberec trávy pokryjí bílými křidélky, v?imnu si, ?e vedle mne stojí Pavel.
?To byla nádhera,? vydechnu okouzleně.
?Pojď se mnou, Radko, uká?u ti krásněj?í,? láká mě.
?Kam??
?Uvidí?,? slíbí neurčitě a ostrým tempem kráčí trávou, kde u? není po motýlech ani památky. Nedumám nad tím, kam se v?ichni tak honem poděli, sna?ím se ho dohonit.
?Počkej!? volám zadýchaně.
?Pojď, zve mne, ani? by zvolnil.
?Počkej! Já nemů?u?,? vzlyknu zchváceně.
?Mů?e?. Jestli chce?.?
?Chci!? vykřiknu zoufale, proto?e mi beznadějně mizí v dáli. Nohy mám ol?ové, nedohoním ho, nikdy ho nedohoním, nikdy! Proč se mi zase vzdaluje?! ?Chci! Já chci!!?
Díky bohu, vrátil se. Najednou stojí nade mnou a mlčky mne pozoruje. Jakmile si uvědomí můj pohled, zrozpačití.
?Vezmi mě s sebou,? ?kytnu prosebně.
?Kam?? zeptá se zmateně.
?Myslela jsem, ?e se nevrátí???
?Radko?? Polo?í mi ruku na pa?i a silně ji stiskne, a? to zabolí. Překvapeně vyjeknu, prudce se posadím, jen postel zanaříká, a třu si posti?ené místo.
?Já?? Mít po ruce písek, vrazila bych tam hlavu po krk!
Pavel se mrkne přes rameno a jeliko? zjistí, ?e Katka dosud tvrdě spí, přidřepne si k mému lů?ku. ?Co se ti zdálo??
Proti své vůli zčervenám. ?Blbosti.?
?Plakala jsi,? podotkne ?eptem.
Rychle si otřu dosud mokré oči. ?Vá?ně??
Dívá se na mě zamy?leně. ?Kam jsi chtěla, abych tě vzal??
?Nevím,? zal?u rychle. ?Denně se mi zdá plno věcí, ale jakmile se probudím, nic si nepamatuji.?
Pokrčí rameny.Myslím, ?e mi nevěří ani slovo!
Na displeji budíčku bliká časový údaj 7.48. Uvědomím si souvislosti, přetáhnu si pokrývku přes vyhrnutou ko?ilku a zajímám se: ?Jak dlouho ses? jak dlouho jsi mě pozoroval??