Do vestibulu ústí krom velkého schodi?tě a kabinky výtahu také dvě chodby, ka?dá označena velkým tiskacím písmenem. Zabloudit nemohu, vyberu si trasu B a podél neuvěřitelně ?pinavých oken vedoucích do ru?né ulice se vydám hledat ty správné dveře. Kdyby ke mně nedoléhaly dunivé zvuky odkudsi z horních pater, zní to, jako kdyby si tam obři driblovali medicinbaly, a kdyby na parapetu jednoho okna neseděl děsně krásnej kluk, málem bych myslela, ?e je tenhle dům něco jako začarovaný zámek, kde v?ichni vymřeli. Kluky moc ráda nepotkávám, zvlá?? kdy? je jich víc pohromadě. By? je tenhle samotný, projdu co nejrychleji, přičem? mu věnuji pouze letmý pohled. Během prchavé chviličky si uvědomím, ?e je to vá?ně frajer, tmavé rovné vlasy rozdělené pě?inkou mu splývají kolem opálené tváře, v?echny dorostlé a? k ramenům, obočí má husté a černé řasy kolem tmavohnědých očí vypadají jako namalované oční linky. V?imnu si toho u? z toho důvodu, ?e v?em tmavovlasým závidím! Hlavně jejich řasy, proto?e ty moje jsou bledé a musím si je denně barvit mascarou.
Toho kluka ov?em nikdo slu?nému chování neučil, patrně netu?í, jak je pří?erné na někoho upřeně civět! Sedí si na parapetu v d?ínách a ?lutém tričku, jedno koleno u brady a druhou nohou si jen tak le?érně komíhá sem a tam. Mou maličkost bere jako zpestření, luxuje mě od vrchu a? dolů, unyle pře?vykuje ?výkačku a je mu fuk, ?e mi málem ?kobrtají nohy samou trémou, kdy? kolem něho musím projít!
"Co shání??" osloví mě v tom tichu, jakmile vykonám okru?ní pou? a? na konec chodby a zase se sunu zpátky.
"Judo," odvětím. "Měl by tu dnes být zápis..."
"Jsi na místě," usměje se a bradou kývne ke dveřím přesně naproti němu. V duchu si vynadám do telat! Kvůli němu jsem profofrovala kolem, div jsem nezakopla, a ?e zrovna tady visí cedulka JUDO, ved. Oskar Pelc, jsem si nev?imla!
"Díky," pokusím se o úsměv a rychle na dveře zaklepu. Odměnou mi je hrobové ticho. Zkusím to podruhé, pak se osmělím a stisknu kliku. Kupodivu povolí, dveře se otevřou a dovolí mi nahlédnout do klubovny s psacím stolem, na kterém trůní počítač, skříní, otřískanou váhou nedbale zakrytou paravanem a několika ?idlemi. Přes jednu visí kimono, co? je nesprávný, leč roz?ířený název pro judogi, a bílá strečová čelenka s japonskou státní vlajkou.
Rozpačitě se ohlédnu po klukovi. "On tu nikdo není?"
"Ale jo, je," řekne, seskočí z parapetu a k mému ú?asu otevře dveře dokořán a dá mi v nich přednost. "Prosím."
"Ty jsi... vy jste Oskar Pelc?" zablekotám.
"Ne, já jsem jen jeho instruktor. Mů?e? mi tykat," dovolí mi, sedne si k psacímu stolu a tu čelenku si navlékne na hlavu. Děsně mu k opálené pleti slu?í!
"Dělala jsem čtyři roky judo v Kostelci, tak bych v tom ráda pokračovala," svěřím se mu. "Jestli mě zapí?e?..?"
"Proč ne," zazubí se zvesela a pokyne mi směrem k váze. "Potřebuji k tomu tvou váhu a míru, jo."
"Měřím sto?edesát devět centimetrů a vá?ím - "
"Vy jste se ve va?em oddíle nevá?ili?" přeru?í mě s úsměvem. "Nekupuju zajíce v pytli."
Samozřejmě jsme se vá?ili, jen?e... No, budi?. Rychle si vyzuji botky klafáče a postavím se na váhu. Kluk přijde a? ke mně, chvíli pajtluje s měřidlem, nejde mu vysunout, nebo co, omluvně se na mě usměje, takhle zblízka je ?íleně hezkej, a tou lopatkou mě břinkne do hlavy. "Jauvajs."
"Sorry," omluví se. "Je to starej krám... 169 cm."
"Neříkala jsem to?"
"A teď váhu," prohlásí, jako by mou námitku nesly?el. "V bundě a d?ínách bys měla o dobrý dvě kila víc. Svleč se."
Odlo?ím navlhlou a tudí? tě?kou d?ínsovou bundu, ale zbavit se kalhot se mi jaksi nechce! "Jak moc..?"
"Co jak moc?"
"Kolik si toho mám svléct?" zeptám se a cítím, jak rudnu.
Blýskne mu v očích. "V?echno..."