Projí?ďka na kole se zdá v téhle situaci ideální, stejně nemám za kým jít. Propletu se křivolakými uličkami staré části města a celkem brzy se dostanu na výpadovku směrem na Rosice. Za městem se mi okam?itě lépe dýchá a není to jen vzduchem prosyceným vůní posečené trávy. Vesnicí Vlčkov proletím jako střela, terén je tu rovinatý, vlnit se začne a? za samotou Klikov. Přehodím na lehčí převod, cesta stoupá do kopce, ov?em tempo nezvolním, odpočinu si teprve nahoře, kde odbočím na zdánlivě nekonečnou polní cestu, která mě dovede do tře?ňové aleje. Je kapánek hrbolatá, po nočním de?ti rozbahněná, projedu slalom mezi kalu?emi a poněkud vytřesená seskočím u prvního stromu obtě?kaného červenými plody. Minulý týden je?tě nebyly zralé, zato dneska nemají chybu, mňam. Ochutnávám z ka?dého stromu po dvou třech exemplářích, a? si vyberu jeden, jeho? úroda se mi zdá naprosto dokonalá. Cpu se plnými hrstmi, skoro nestačím plivat pecky. Za?enu největ?í chu?, natrhám si do dlaní a posadím se pod strom, abych si vychutnala jak dobroučké tře?ně, tak klid a mír a dokonalou samotu, která takový kousek od přelidněného nervního města vládne. Mo?ná by tu mohl být někde hlídač, napadne mne, pak tuhle my?lenku za?enu. Nikdy jsem ho tu neviděla, v?dycky jsem tu byla úplně sama, samotinká.
To, co zaslechnu vzápětí, tohle tvrzení poněkud naru?í. V koruně tři stromy opodál cosi mohutně za?ustí, zvědavě se tím směrem podívám, očekávám, ?e se objeví toulavá kočka nebo tak něco, ov?em pohled na pořízka, co se zafuněním seskočí ze stromu, mě fakt vyděsí. A pak ?e jsem sama, kdo dostal chu? mlsat v cizí zahradě!
"Fuj," ulevím si s úsměvem, kterým maskuji nepříjemný pocit, co z toho člověka mám. Hádám mu přes dvacet, i kdy? postavou připomíná statného čtyřicátníka. To, ?e mě celou dobu mlčky pozoroval, je stresující. "Dobrý tře?ně, ?e?"
Neodpoví mi, ov?em oči ze mě nespustí. Naskočí mi husí ků?e. Je nějaký divný... Proč se tak blbě tváří..?!
"Nebo ty to tu hlídá??" pokusím se o dal?í konverzaci, kdy? je ticho vylo?eně nesnesitelné a napětí se zhmotňuje.
Konečně se pohne, ale jen proto, aby si rozepl zip kalhot a k mému naprostému ú?asu se přede mnou obna?il! Nejdřív nejsem schopna ?ádné reakce, moje vyjevené zírání ho patrně je?tě povzbudí, nebo? jeho erekce zesílí. Panebo?e, vypadá to tak... vůbec ne eroticky, spí? nechutně, děsivě...
Proberu se teprve ve chvíli, kdy udělá první krok směrem ke mně. O?iju, otočím se na patě a tryskem pelá?ím ke kraji aleje, rychle najít kolo, naskočit do sedla a ují?dět od toho úchyla co nejdál! Div se na hrbolaté cestě nepřerazím, jak moc spěchám, teprve zhruba v polovině se obrátím a málem z toho kola spadnu - pronásleduje mě také na kole!!! Nevím, kde ho tam měl schované, ale to mě nezajímá. Jediné, na čem mi zále?í, je dostat se na hlavní silnici a mezi lidi!
Neodva?uji se otočit, abych neztratila drahocenné vteřiny, kalu?emi projí?dím ve stylu kaskadéra, dvakrát se málem vymáznu, nicméně u? jsem aspoň na silnici. Ani tady nezvolním tempo, naopak, asfaltka je rovná a vede z kopce, brzy naberu takovou rychlost, ?e mám co dělat, abych se vyhnula Toyotě stojící u krajnice. Objedu ji dost těsně a kluka, co se vynoří zpoza kapoty, málem smetu.
Na?těstí duchapřítomně uskočí. "Heeej!"
Stisknu obě brzdy a teprve po pár metrech se mi podaří zastavit. Provinile se otočím v očekávání přívalu výčitek.
"Co blbne??" zeptá se mě udiveně, kdy? ke mně dojde.
"Promiň," omluvím se řidiči, jen o něco málo star?ímu, ne? jsem sama. "Trochu jsem chvátala."
"Trochu..?" zasměje se pobaveně. "To byla kamikadze."
"Honí mě ten..." pohodím hlavou kamsi přes jeho rameno.
Kluk se otočí a já si v?imnu nejen skutečnosti, ?e silnice za jeho zády zeje prázdnotou, ale také, ?e má pěkné tmavé stejnoměrně dorostlé vlasy svázané do culíku. "Kdo?"
"Zní to blbě, ale je?tě před chvílí za mnou jel," prohodím rozpačitě. "Jeden úchylák."
"Za pěknou holkou se holt honí kde kdo," mrkne na mě.
Lehce se urazím. "Vá?ně."
"Vá?ně," potvrdí s úsměvem. "Čím se úchylák projevoval? Vrhal na tebe úchylné pohledy? Dělal úchylácký návrhy?"
"Svlekl si kalhoty," uzemním ho. "Exhibicionista."
"Fakt? A měl co ukazovat?"
Nejdřív se po tom vtipálkovi podívám vylo?eně namíchnutě, neustále zlehčuje můj zá?itek, nicméně kdy? vidím, ?e mu svaly v obličeji cukají smíchy, navíc v obličeji mimořádně hezkém a přita?livém, moje bojovnost ochabne a já se musím začít smát také. Smích je naka?livý a přiná?í úlevu.
"?ádnej úchyla, i kdyby měl výbavu kdo ví jak mimořádnou, nestojí za to, aby ses kvůli měmu přerazila," zhodnotí kluk situaci. "Notabene, abys u toho přizabila je?tě mně."
"Je mi líto, ?e jsem - "
"Nemusí ti bejt líto ničeho," přeru?í moje koktání. "Tebe mi vlastně seslalo samo nebe! Do?el mi toti? benzín..."
"Ale já ?ádný nemám," namítnu nechápavě.
"To ani nepředpokládám," baví se. "Zato má? kolo. To bys mi mohla půjčit a já si sjedu s kanystříkem k Paramu."
Asi si stojím na vedení, nechápu, nač nará?í. "A co já?"
"Ty se tady pěkně posadí? do auta, pustí? si přehrávač, no a jednodu?e tu na mě počká?, ne? zase přifuním zpátky."
"Tak to ani náhodou!" vylítnu rozhořčeně. "Nepočkám tu."
"Ve voze se mů?e? zamknout. Pochybuju, ?e by byl takovej magor, aby chodil s rozepnutým hangárem na veřejný silnici."
"Ne," odvětím zarputile. "Tady sama prostě nezůstanu."
"V tom případě pojede? se mnou," napadne ho náhradní ře?ení, vyloví z kufru auta kanystr, zamkne Toyotu, naskočí na moje kole a mně nalo?í na nosič. Ne ?e by se mi sedělo nějak zvlá?tě pohodlně, nicméně kdy? se přitisknu k jeho zádům, ucítím pod černým bavlněným tričkem pevnou svalnatou postavu. Něco mi říká přes rameno, ov?em nemám ?anci mu rozumět, frčíme z kopce i po rovině slu?nou rychlostí a já spí? přemý?lím nad tím, co mi vůně jeho vlasů připomíná. U Parama ve Vlčkově jsme a? zbytečně brzy.
"Momentík," po?ádá mě o strpení, ne? načerpá benzín.
"Broskve," uteče mi. Určitě pou?ívá broskvový ?ampon!
Sleduji, jak si sám natankuje pět litrů a poodejde ke kase, aby se vzápětí s úsměvem přihnal ke mně. "Nemají."
"Nemají benzín??"
"Broskve," zazubí se. "Mělas na ně chu?, ne?"
"Jo tak..." Zčervenám a honem trapas zamlouvám: "A teď?"
"Teď bych to viděl tak, ?e se tady posadí? a pěkně tu na mě počká?. Já si dám jednu jízdu do vrchu a pokud u toho nezhebnu, za čtvrt hodinky jsem zase tady."
Nezbývá mi ne? souhlasit, se mnou na tandemu by se mu v téhle pahorkatině ?lapalo ztuha. Dívám se, jak mi jeho záda zmizí z dohledu a zadoufám, ?e své zánovní kolo, co mi ta?ka předloni koupil, je?tě někdy uvidím. Tak sympatický kluk přece nemů?e být zloděj, utě?uji sama sebe.
Není. Po pětadvaceti nekonečně dlouhých minutách spatřím lahvově zelenou Toyotu, která hodí blinkr k Paramu, obkrou?í ladně mycí linku a zastaví pět centimetrů od obrubníku, na kterém před myčkou sedím. "Jsem tu."
"U? jsem se skoro bála," nadhodím napůl z legrace.
"Myslel jsem na to," ujistí mě pobaveně, "ale pak jsem si řekl, ?e bych byl pěkně blbej. Ty jsi hezčí ne? to kolo."
Jeho kompliment je tak neomalený, a? se musím rozesmát.