Co?e?! S trhnutím se posadím. Plá?, slunce i pohoda zmizí, ov?em bzukot zůstane a zní příli? hlasitě na to, aby mohlo jít o hmyz, nato? teď, uprostřed ledna! Pokud to není moucha, tak co to potom je?! Zvuk přichází zvenčí. Letadlo? Vrtulník? Auto??? Hrkne ve mně úlekem.
Rychle zabouchnu dvířka popelníku, kamna přestanou hučet a já se mohu víc soustředit na venkovní zvuky. Jede sem auto, o tom není pochyb. Je?tě je dost daleko, nicméně míří k chalupě. Ze silnice bych ho nesly?ela, pomalu se kolébá po rozbité cestě plné výmolů vedoucí jen a pouze k samotě.
Srdce mi bu?í jako zvon, zmocní se mě panika. Hledají mě? Nebo sem zabloudil někdo úplně cizí..? V ka?dém případě nemá cenu hasit kamna, pokud jde o někoho, kdo má od chalupy klíč, svou přítomnost zde stejně nijak neutajím. Přesto nemíním ani v nejmen?ím čekat jako ovce! Bleskurychle zapálím svíčku, sfouknu petrolejovou lampu, nahá?u deky i pol?táře na gauč, třesoucíma rukama se je pokusím urovnat do původního stavu a zápolím s roletama. Podaří se mi je vytáhnout takřka v poslední chvíli, reflektory automobilu u? probleskují mezi stromy, za momentík se auto objeví v ohybu lesní cesty a bude stát přímo před samotou. Na to ov?em nečekám, rychle si navleču bundu, popadnu batů?ek, odemknu kuchyňské dveře a s mihotavým plamínkem svíčky pelá?ím ledovou chodbou k zadnímu okénku. Tam svíčku sfouknu, odsunu záclonu, otevřu západky a ne? vyskočím do chladu a mrazu děsivě černého dvora, zaváhám. Horečně přemý?lím. Auto právě brzdí před chalupou, řidič vypne motor a v?echno se ponoří do temného ticha. Okno zase přivřu, nechám jen maličkou ?kvíru i poodhrnutou záclonu, a poslepu dotápu k velké almaře. Nemám moc času, ve chvíli, kdy se vmáčknu mezi staré hadry, které v ní visí, kdosi odemyká hlavní dveře.
?aludek se mi zvedá o?klivostí, sna?ím se dýchat pusou, přesto ze starých věcí cítím zatuchlinu a snad i prababičku! Nechápu, proč máma nebo někdo její věci dávno nevyhodil..!
Kdosi tápe chodbou, pak zavrzají kuchyňské dveře. Sna?ím se podle zvuků rozpoznat, kolik vetřelců vniklo do mé samoty. Ké? by přijela máma!!! Ta v?ak nejspí? je?tě nebude doma. A? je to, kdo chce, právě musel odhalit mou nedávnou přítomnost. Nezůstane v kuchyni dlouho, znovu ho sly?ím na chodbě a podle slabého prou?ku světla, který pronikne rozeschlými prkny a? do skříně, poznám, ?e má baterku.
"Zuzano?"
Libor. Moje nejtemněj?í chmury se zhmotnily. Je to Libor a s největ?í pravděpodobností úplně sám!!
Podle zvuku otevře dveře do lo?nice a znovu zavolá: "Zuzano!!" Nestačí mu, ?e se neozývám, podle v?eho mě tam jde hledat, chodba se na chvíli utopí v úplné tmě a já se dusím pachem zatuchlých prababiččiných svr?ků.
"Zuzano! Tak neblbni!" U? je znovu na chodbě, tentokrát otevírá dveře komory. Světlo baterky je jasněj?í, sly?ím Liborovy kroky blí? a blí?, teď se zastavil snad těsně u skříně..! V tu chvíli ani nedýchám, polomrtvá strachy. Fakt super situace, já a on, sami dva daleko od civilizace.. Být to ve filmu, určitě bych si zrovinka kýchla, tím by mě odhalil, vytáhl ven, znásilnil, zabil a zahrabal, abych to na něj nemohla prásknout... Proč jen tak stojí na chodbě?! Kam se dívá? Na almaru??? Teď, teď otevře rozeschlá dvířka a objeví mě... "Sakra!" uleví si náhle, a? poskočím.
Cosi zaskřípe a a? do almary pronikne mrazivý vzduch. Uvědomím si, co na?el - nedovřené okénko a shrnutou záclonu. Jeho hlas zní tlumeně, to jak se vykloní z okna, a křičí: "Zuzano!! Sly?í? mě? Já vím, ?e tam někde jsi! Nedělej fóry, přece o nic ne?lo, ne? Byla to jen sranda!"
Sranda, u?klíbnu se, ov?em pouze v duchu, jinak se neodvá?ím ani mrknout, abych se neprozradila.
"Zuzano, no tak!" sna?í se vemlouvavým hlasem. Pak okno prudce zabouchne, zajistí a zatáhne záclonu. "Jak chce?, ty mrcho. Tak si tam zmrzni," prohodí polohlasně tónem, ze kterého by mi normálně naskočila půlcentimetrová husí ků?e. Momentálně se tak nestane, proto?e u? ji dávno mám.
Svi?nou chůzí projde chodbou a zarachocení klíče v zámku hlavních dveří mi zní jako rajská hudba. Jsem zralá na zhroucení! Chodba, almara i já v ní utoneme v zatuchlé tmě. Neodva?uji se vystrčit ani nos, raději fetuji puch starých hadrů, proto?e jsem dosud nesly?ela motor auta. Libor nejspí? obchází chalupu jako vlk na číhané. Nevolá moje jméno, asi se plí?í kolem a čeká, jestli odněkud nevylezu. Nevím, jak dlouho mu tahle zábava vydr?í, mně v?ak připadá nekonečná, brzy se dusím doopravdy.
Kdy? u? si myslím, ?e to nikdy nevzdá, zaslechnu nastartovat motor a s obrovskou úlevou poslouchám, jak se couváním otáčí a poté se s vozem kolébá po cestě zpátky.
Teprve kdy? se kolem rozhostí úplné ticho, opustím svůj úkryt. Svíčka mi je k ničemu, nemám s sebou sirky, musím se v té tmě znovu dotápat ke kuchyni. Z Libora jsem vytočená natolik, ?e se snad ani nebojím. Jsou toti? hor?í věci ne? podivné zvuky a bubáci! Například úchyláci, ?e!