Jízda na kole se prý nezapomíná. Doufám... S malou du?ičkou nemotorně nasednu na Jiřinina horáka a poněkud kymácivě vyjedu z otevřených vrátek zahrady. Po asfaltce to jde docela dobře, hor?í situace nastane, kdy? z ní sjedeme na úzkou a hrbolatou lesní cestu. O jeden vystouplý kořen se div nepřerazím, na?těstí je Jiřina stejně velká, tedy malá jako já, tak?e dosáhnu nohama na zem a rovnováhu udr?ím. Ti dva jsou dávno v trapu, Veroničin ka?dodenní trénink někde být znát musí a také je, nemá jen skvěle vysportovanou postavu, nýbr? i výbornou kondičku. Zatímco já do kopce funím jako lokomotiva, sestřenka, která na mě v ohbí cesty čeká, je stále stejně svě?í. Asi je na mně moje únava vidět, proto?e mě tě?í: "U? je to jen kousíček."
"Já vím," zavrčím, proto?e tuhle trasu mám pro?láplou. Dvakrát! A po pravdě řečeno, nechápu, jak jsem tu mohla tak bloudit, jak se mi vůbec mohlo podařit z cesty sejít!
Kola opřeme o stromy na hrázi a já se přistihnu, jak se nevědomky usmívám. Rybník Vrabčárna vá?ně nemá chybu, nikde nikdo, jen ?áby a komáři a kachna kvákající v rákosí, hukot vody pod stavidlem a zurčení potůčku odvádějícího přebytečnou vodu. Slunce dávno zapadlo, na hladinu klesá soumrak a do lesa kolem dokola u? není pro tmu vidět.
Bolestivě mě píchne kdesi pod ?ebry. Taková nádherná teplá prázdninová noc... jako stvořená pro lásku, pro rande, pro setkání s milovaným člověkem...
Mí dva noví příbuzní mě nenechají rozjímat dlouho, Martin shodí boty a v se?vejkaných bermudách, co má na sobě, jeho jediný a patrně víceúčelový oděv, rovnou skočí z hráze do vody bez osmělování.
Plavky!! Uvědomím si to a? nyní. Pravda, boty jsem si vzala na kolo pořádné, av?ak převléct se do plavek, nebo si je alespoň strčit do kapsy bermud, jako to udělala Veronika, tak to u? by na mě bylo nejspí? moc! V letní zavazovací sukni a tričku se koupat nemohu, vypadala bych jako imbecil, a lézt do rybníka v rů?ových kalhotkách... to by snad bylo lep?í jít úplně nahá!
Veronika se nasouká do dvojdílných plavek leopardího vzoru, takhle svlečená vypadá je?tě lépe ne? v ?atičkách, a jde do vody po kamenitých schůdkách hráze. Pak si v?imne mého okolkování. "Kde to vázne? Ty nemá? plavky?"
Přiznat před těmi dvěma, ?e jsem takový idiot, který se jede koupat, ani? by si vzpomněl na plavky, by bylo znemo?nit se tím nejubo?ej?ím způsobem, raději zvolím variantu frajerka. "Ne, proč? V?dy? tady nikdo není, ne?"
Tohle je i na mou odvá?nou nevlastní sestřenici hodně, obdivně protáhne obličej. ?e bych u ní stoupla v ceně? Hor?í problém je, jak se s novou situací vyrovnat! Nejsem zvyklá se před kýmkoli svlékat, dokonce i s Beou, kdy? spí u nás, se převlékáme v koupelně - ka?dá sama, samozřejmě. Mému tělu k dokonalosti hodně chybí, o tom si nedělám ?ádné iluze, nato? pak v konfrontaci se ?tíhlounkou a urostlou Nikou! Tě?ko si mohu hrát na drsoně, kdy? se uvnitř tetelím strachem a ?aludek je svírán ledovou rukou mindráků!
Tuhle ka?i jsem si ale navařila sama a musím se z ní nějak prokousat. Nejdřív se asi pět minut tvářím, ?e se mi udělal uzel na botasce, a teprve kdy? ?ero zhoustne natolik, ?e mě nemů?e ?mírovat ani Nika ráchající se kousek od břehu, nato? Martin, kterého pro tmu ani nevidím, asi to bere rovnou přes rybník tam a zpět, servu ze sebe oblečení a stejnou rychlostí naběhnu do vody.
"Není nad to osmělit se ?okem," blekotám omluvně.
"V?dy? je krásně teplá," namítne Veronika. "Osmělování není třeba... Pří?tě jdu taky bez plavek. Prima nápad, Ivo."
Po krk ve vodě se vzpamatovávám z pro?lého ?oku. Vlastně to nebylo vůbec tak hrozné, jak jsem se obávala, a a? z vody polezu, ?ádné trauma mě také nečeká. To u? bude tma jako v pytli a pokud nebudu stát metr od Martina, mů?e ze mě vidět leda světlej?í skvrnu na tmav?ím pozadí, nic víc.
Koupání je vá?ně bo?í! Tam, kde dostoupnu, cítím pod nohama písek, voda je krásně teploučká a já v ní plavu sem a tam, schválně vybírám nové trasy, kde nikdo z nás hladinu nezčeřil, proto?e tam je při povrchu úplně nejteplej?í, přímo cítím zhruba třiceticentimetrový pruh tepla, který mě oblévá a ve kterém se s po?itkem rochním. Kam se hrabou v?echna koupali?tě, co jsem kdy byla! Dokonce ani přehrada, jediné přírodní koupali?tě, kam jsme s Beou chodily, nesahá lesnímu rybníčku ani po kolena, no a ty klasické, vybetonované či vykachlíčkované, ani po kotníky.
Veronice nemů?e ujít, jak si to u?ívám. "Super, co?"
"Paráda. Copak sem nikdo nechodí? Nikdo o tom neví?"
"Ale jo, ví, jen?e takových nebo podobných rybníků je tady v okolí spousta a blí? u Chválovic, tak?e proč by se lidi namáhali a? sem, ?e jo," vysvětlí mi. "Pár se jich taky najde, hlavně takoví ti hodně vybíraví, jako - "
Martin, který doplave a? k nám, vyplivne vodu: "Pirát."
Nechápavě se na něho podívám. "Co?e? Kdo je Pirát?"
"No, nevím, jestli zrovna Pirát je vybíravej," míní Nika.
"Říkám, ?e jede Pirát," baví se Martin na?í natvrdlosti. "Copak to nesly?íte?"
Z toho, co jsem pova?ovala za vrčení letadla kdesi ve vý?inách pod hvězdnou oblohou, se nečekaně vyklube motor skútru. Jeho světlomet probleskuje mezi stromy stále častěji, a? malý motocykl zastaví na kraji hráze. Moje přání, ?e dotyčný pouze kolem projede, se uká?e liché, ostatně, sama jsem tomu moc ?ancí nedávala.
"Čau, lidi," zahuláká klukovský hlas, který mi připadá povědomý. Hloupost, nikoho tady neznám, nato? kdejakého vesničana s přezdívkou Pirát..!
Ehm, kdejakého opravdu ne, ale toho s dredy dlouhými do půl zad, tentokrát svázanými do culíku, jsem u? tu čest potkat měla. I pod vodou mi na nahém těle naskočí husí ků?e a vůbec to není chladem! Kdybych měla aspoň plavky, ale to ne, ty jsem musela, já blbka, zapomenout zrovna dnes...