Nakonec je to právě Tomá?, kdo je z mých přátel tím nejspolehlivěj?ím! V dobách na?eho chození mi na něm vadilo právě to, ?e mu tahle vlastnost absolutně chyběla!! Nechápu to. Je to v?echno zamotané čím dál víc, a co hůř, brzy přijdu i o Tomá?e. Uvědomuji si, jaká to bude obrovská ztráta - a zdaleka nepůjde o to, ?e mě vozí autem! Teď ale nemám čas nad tím rozjímat, natáhnu si svetr, za?něruji kotníkové boty, v chodbě popadnu bundu a u? za sebou zamykáme byt na dva západy, abych brala schody po dvou. Tomá? vymyslí závod, kdo bude dole dřív, zda já po schodech, anebo on po hladkém mahagonovém zábradlí, po kterém to jezdí jako blesk, jak mám dávno vyzkou?eno.
"Dej si bacha," volám na něho. "Dole jsou takový ?punty!"
Dá mi hádanku: "Ví?, co je to veletrh?"
"Ne!" zavolám na odpočívadle mezi druhým a prvním patrem.
"To je, kdy? si roztrhne? kalhoty, trenky i ři?."
V tu ránu mám po závodění, proto?e se rozřehtám tak, ?e Tomá? získá náskok a i kdy? se fakt sna?ím, dole je dřív.
"To neplatí!" bráním se se smíchem a opřu se do tě?kých domovních dveří. "Tys pou?il nedovolený prostředky a - "
Ve výklenku vchodu stojí Ondra.
Okam?itě ze mě ve?keré veselí opadne, můj rozesmátý obličej ztuhne.
"Jde? náhodou kolem, brá?ko?" zeptá se ho Tomá? ironicky.
Ondra rozhodně nemá náladu na vtipkování, těká očima z jednoho na druhého, musel nás sly?et a? ven, jak vřískáme smíchy, pak zakotví pohled na mé tváři a řekne ti?e: "Chci mluvit s Nelou."
"Tak to má? dost blbý," polituje ho Tomá?. "Spěcháme. A pak, nemyslím, ?e by chtěla ona mluvit s tebou. Jdeme?"
Poslední otázka je adresovaná mně, mlčky přikývnu a kdy? mě Tomá? majetnicky obejme kolem ramen, asi aby dal bratrovi najevo, kdo je tady pánem a kdo navíc, vyjdu v jeho objetí před dům, ani? bych cokoli řekla. Nemů?u! Hlas by se mi docela určitě třásl! Tomá? tentokrát parkuje na parkovi?ti na konci bloku, po celou dobu, co kráčíme po chodníku, cítím v zádech Ondrův pohled, ale neotočím se. Teprve kdy? nasedneme do vozu, připoutám se pásy a Tomá? vyjede na ulici, musíme se vrátit jakoby zpátky a projet kolem na?eho domu, nevydr?ím a po očku pohlédnu k vratům. Ondra tam stále stojí a jeho pohled se mi i na tu dálku zaryje pod ků?i.
Zavřu oči, do kterých se mi tlačí slzy, a zatlačím se hlouběji do sedadla.
"Nebo jsi s ním chtěla mluvit?" zeptá se mě Tomá? váhavě.
Zavrtím záporně hlavou, oči stále zavřené.
"To je dobře," pochválí mě. "Nenech ho, aby se ti znovu pletl do ?ivota, Neli. On je jinde a ty taky. Jen si to nějak nehodlá uvědomit."