S Jakubem se pouze pozdravím, jeliko? o jeho pozvání "jako" nevím, chovám se podle toho. Nechám ho, aby se projevil, frajer! Trvá mu skoro hodinu, ne? se ke mně přiblí?í a pozve mě na jednu z rockových balad. Bavila jsem se dobře i bez něj, vůbec by mi nevadilo, kdyby nepokořil svou pový?enost a nepři?el vůbec! Kluků je v klubu a kdy? se to tak vezme na celém světě víc ne? dost, jeden borec sem, druhý tam. Ačkoli Jakub je vá?ně třída!
"Konečně se někde uká?e?, Alko," prohodí na úvod, kdy? mě k sobě pevně přitiskne. Tělo na tělo, jeho stehno v mém rozkroku, ruce na mém pozadí. "Ty nikam nechodí??"
"Ale jo," pokrčím rameny, "jen?e jinam. Praha je velká."
"Tak to jsem vá?ně rád, ?e nás náhoda zavedla zrovna dneska sem," ujistí mě. "Mo?ná dokonce osud!"
Mám co dělat, abych nevyprskla! "No, to bude fakt osud..."
Na ten osud se samozřejmě musíme napít, brzy jsem rozjařená, vysmátá a roztančená jako u? hodně dlouho ne. Mariana se baví podobně, setkáme se za celý večer pouze jednou, na toaletě, jinak ani jedna z nás nemá čas. "Dobrý?"
"Super," ujistím ji.
"Pamatuje? si, co jsem ti o něm říkala?"
"Jasně."
"Potom je to v pořádku," usměje se. "U?ij si to!"
Pamatuji si to moc dobře, proto je mi jasné, co bude následovat, kdy? něco málo po druhé hodině bar opustíme.
Mám to na kolej pěkně daleko," uvědomím si.
"Ale já na svou blízko. Přespí? u mě. Hm?"
Vzpomenu si na Johanu se ?těpánem, co asi v tuhle chvíli provádějí, pokud vysílením neodpadli, také na Adama a jeho drahou přítelkyni, mo?ná se věnují tomu samému. Hlavou mi prolétne i Jarmila a její opovr?ení... ?e by byl čas rozevřít křídla..?
"Fajn," přikývnu, on mi podá ruku a stále je?tě v oblaku euforie, která ze mě dosud nevyprchala, se dostaneme k jeho koleji. Dole sedí vrátná, jehlice v jejích rukou jen kmitají. Za měsíc pobytu v Praze jsem se leccos přiučila. Například to, ?e pokud se člověk tváří sebevědomě, nikoho nenapadne podezírat ho z něčeho nekalého. Projdu kolem vrátnice, jako bych tudy chodila dvakrát denně, vrátná zvedne oči - a zase je sklopí ke svému ?trikování.
"Jsi sám?" zeptám se Jakuba ?eptem před dveřmi jeho pokoje.
"Ne," usměje se úsměvem Johnnyho Deppa. "S tebou."
Dveře za námi zamkne, velké světlo vymění za lampičku a pustí muziku, v ní? poznám staré dobré Eagles.
"Odskočím si. Udělej si pohodlí," pobídne mě.
Moje pohodlí spočívá v tom, ?e si svleču riflovou bundu, vyzuji boty, sundám z hlavy ?átek a v tureckém posedu se uvelebím na Jakubově posteli. Předpokládám, ?e si odskočil na toaletu, av?ak kdy? se znovu objeví, má na sobě pouze ručník a celé tělo pokryté kapičkami vody! Kdybych něco jedla, určitě by mi zaskočilo. No...