Pře?ít rodinný oběd je také pořádná kláda. Babiččiny artritické klouby velebím do oblak, prý ji dnes bolí víc ne? jindy, a tak táta musí vytáhnout auto z gará?e a dopravit ji do motorestu na čtyřech kolech. Vyu?iji příle?itosti a přidřu se k nim, proto?e kráčet se zbytkem výpravy hrdě za kočárkem přes celou vesnici by mě odrovnalo úplně.
Takhle si toho u?ívá alespoň máti, cestou se stihne pochlubit vnoučetem nejspí? ka?dému na potkání - podle doby, kdy na ně u limonády čekáme, to tak vypadá! Čí?nice, holka maximálně sedmnáctiletá, mi není povědomá vůbec. Zaujme v?ak hned ze dvou důvodů. Jednak díky uhrům rozrýpaným do krvavých boláků na bradě i čele a hlavně pro nemotorné pohyby. Nejspí? je tu pouze na brigádě, ale i tak je to síla, tác s nápoji dr?í jako monstranci a přesto?e kráčí co noha nohu mine, stejně tátovo nealko pivo a mou colu rozbryndá. Babiččina hlá?ka, ?e to by snad i ona obsluhovala rychleji, není zase tak od věci, mít lep?í náladu, snad by mě i rozesmála!
Talíře s polévkou a následně i se svatební svíčkovou, jak je jídlo v jídelníčku prezentováno, rozná?í paní Hádková osobně a je to tedy o něčem úplně jiném, mnohaletá praxe i profesionální přístup se nezapře, a kdy? se zastaví u kočárku s Marečkem a malého nále?itě vychválí, zadělá si u mámy na pořádné spropitné. Nato? kdy? neváhá doběhnout do kanceláře pro svého chotě! Pan Hádek, pro?edivělý sympa?ák, je v tomhle rozumněj?í, řekne ?pěknej kluk? a zapřede hovor s tátou na téma, která venkovní dla?ba je lep?í, zda stříkaná či vymývaná.
?Ti chlapi,? mávne odevzdaně rukou paní Hádková. ?Vůbec tomu nerozumí. Moc a moc blahopřeju, ten se vám povedl...?
?A co va?i kluci?? napadne mamku. ?Určitě taky nebude trvat dlouho a nějakého vnoučete se dočkáte.?
?To nebude tak honem,? míní Hájková, nače? se zasměje: ?Tedy doufám! Nejdřív musí dodělat ?koly, a pak, u děvčat je to přece jen rychlej?í.? Věnuje mi zpytavý pohled a se zamrkáním dodá: ?Koukám, ?e i ta nejmlad?í je u? na vdávání, za chvíli třeba budete mít vnoučat celej houf.?
?Na vdávání? To je?tě rad?i ne,? hrozí se mamka.
?Zato na jiný věci jo, co, ?áru??? nechá se sly?et Marek s rádoby vtipnou průpovídkou.
Střelím po něm nenávistně očima, ani nevím, jestli na poznámku reaguje někdo dal?í, a musím odejít od stolu, přesto?e je?tě nemám zdaleka dojedeno, jeliko? se mi udělá nevolno. Kretén, kretén, kretén!!! Po směru dřevěné ?ipky s nápisem WC proběhnu dlouhou chodbou a otevřu bílé dveře na samém konci. K mému překvapení za nimi neobjevím záchody, ale něco jako miniaturní čtvercový dvorek, nejspí? světlík, jak usoudím z úzkých okének s matným sklem, co na něj vedou ze skutečných toalet a kuchyně. Světlík nebo kabinka WC, to je přece fuk! Tady se dá sedět na oprýskané dřevěné ?idli, kterou sem kdosi dotáhl, je tu krásný klídek a soukromí a nikdo mě tu hledat nebude!
Tedy, to si myslím do doby, ne? se do mého azylu přidře nazrzlý kluk v bílých kalhotách. Moje přítomnost ho překvapí, ale ustojí to. ?Ahoj.?
Přejedu ho pohledem a zase si opřu hlavu o sluncem vyhřátou zeď.
?Jsi celá zelená,? v?imne si. ?Je ti blbě??
?No, párkrát v ?ivotě u? mi bylo líp,? odfrknu.
?Z jídla?!? zhrozí se. ?To mi rad?i ani neříkej...?
Znovu po něm hodím okem. ?Proč? Taky jsi měl svíčkovou??
?Něco hor?ího ? já ji vařil!?