Konečně na?i princeznu spatřím. Kupodivu přes v?echna očekávání nevypadá jako princezna ani tro?ku! Klopýtá zhruba patnáct kroků za ostatními, kterým zjevně nestačí, nohy v lodičkách jí brkají, div si nezvrtne kotník, její účes vypadá, jak kdyby byl nový před týdnem a celou dobu mezitím se nečesala, vlasy ji visí do očí přes tvář s rozmazanými líčidly, jedno ramínko ?atiček a? u loktu a výstřih posunutý nebezpečně nízko. V první chvíli zadoufám, ?e to Viktorka jen hraje, proto?e je recesistka a exhibicionistka, třeba se s nějakým pitomcem vsadila, ?e....
Ne, nehraje. Ve chvíli, kdy upadne na chlapa sedícího u stolu těsně při kraji sálu, odrazí se od něho a skončí na jiném, mi, celé zkoprnělé, dojde hrůzná skutečnost v plné ?íři.
?okovanýma očima vyhledám Vika. Ten zítrá neméně u?asle, fo?ák napůl skloněný k zemi. Ve stejné chvíli se na mne otočí a vydechne: "Je na ?rot!"
To u? se lidi kolem dokola dobře baví, Viktorka není schopna ukočírovat své potácení v mezích ?iroké promenády, padá a za v?eobecného veselí zase vstává. Oba s Vikem vystartujeme jako na povel, abychom ji odchytli dřív, ne? se dopatlá k pódiu. U? takhle je to pří?erná ostuda, nato? kdyby měla být v tomhle stavu ?erpovaná!! Samozřejmě o svou velkou chvíli nechce přijít a kdy? ji násilím vlečeeme do předsálí, vříská na celé kolo: "Pus?te mě" Nechtě mě! Já chci ?erpůůůů!"
V?ichni se po nás dívají a v?ichni se skvěle baví. Raději se moc nerozhlí?ím, stále v polovičním transu vytáhneme na?i star?í dceru do předsálí, kde mi ji Vik strčí na dámskou toaletu. Sám s námi nemů?e, i tady je spousta dívek, které si před zrcadlem upravují rtěnku a vlasy, spravují ramínka podprsenek, a tak podobně. Bez ohledu na zbytky líčidel nacpu Viktorce hlavu pod kohoutek a doufám, ?e studená voda zabere. Bohu?el moc ne, klátí se mi pod rukama a ne? tomu mohu zabránit, zhroutí se na dla?dičky pod umývadlem. Okam?itě je kolem nás volný kruh, holky se hihňají nebo jen vyjeveně zítrají. Sna?ím se Viktorku zvednout, ale je jako skládací metr, pořád se nějak kroutí a padá na druhou stranu, ne? ji chci postavit.
"Máme vám nějak pomoct, paní profesorko?"
Podívám se zoufale a bezradně na Sáru. Ani jsem si nev?imla, kdy při?la nebo kde se tu vzala.
"Bude? hodná, sama ji nezvednu," zatykám ji.
Přesto?e je Viktorka ?tíhlá, v totální opilosti nějak ztě?kla, klátí se jako hadrový paňáca. Sára pochopí, ?e jde o boj s větrnými mlýny, navíc pod umývadlo se jí lézt nechce, odběhne a vzápětí přivede siláka Matysku. Ani neprotestuji, ?e se do toho míchá, spí? jsem ráda, kdy? mou dceru popadne jako pytel a smýká ji před sebou do předsálí a odtud a? na parkovi?tě před společenské centrum. To, ?e ji nese, je fajn, ov?em to, ?e ji svírá za ńadra, která u? přímo lezou s výstřihu celá, zase tak moc ne.
"Matysko," zasípu, "nemů?ete ji dr?et někde jindě?!"
"Rád bych, ale ona nemá dr?átka, paní profesorko. Tohle je jediný, co přečuhuje," baví se ten neřád.
Vik ji od něj rychle převezme, opře před Lidíí o stěnu a zbytky sněhu jí tře ochablý obličej. Celá akce má pochopitelně spoustu diváků, mnozí neváhají vyjít s námi a? ven do té zimy, jen aby o nic tak veselého nepři?li!
Studený vzduch i sníh udělají svoje, Viktorka se celá rozzáří: "Jé, vy jste tady? Já vás vůbec neviděla!"
"No to se nedivím," vydechnu.
"Miluju tě, mami," svéří se mi. "Miluju tě, tati!"
Ka?dý rodič by byl patrně z takového vyznání naměkko, kdyby ov?em při?lo v jiné situaci! Takhle se stydím tím víc, čím víc se davy baví.