Na večeři jsme vyrazili do hospůdky na návsi, proto?e tetka neoplývala pohostinností. Jakmile zjistila, ?e Rad Lenčino stěhování myslí vá?ně, s bídou nám ukázala na stodolu plnou vonícího čerstvého sena, kde mů?eme přespat.
Cítil jsem se jako zpráskanej pes. Nevadilo mi, ?e si Leona hraje na dotčenou, mluví se mnou u?těpačně a čeká, a? budu prosit za prominutí. Tentokrát čekala marně. Nejrad?i bych si nafackoval! Pro?vihl jsem třetí ?anci. Kolik mi jich je?tě osud dopřeje? Co kdy? ji nikdy víc neuvidím?!
Nechutnalo mi pivo ani ďábelskej gulá?. Nebavil jsem se.
"Zahraj něco, Luku," navrhl mi Rad. "Nebo tu usneme."
Nechtělo se mi hrát ani zpívat. Budu vypadat jako sentimentální blbec, kdy? řeknu, ?e se mi nechtělo nic?
Jasně, já vím, já vím. Kupodivu jsem v?echny dávný trampský hity nezapomněl a tu starou hospůdku jimi nečekaně o?ivil. Od Rada ?lo o promy?lenej tah. Radim je vůbec bedna, uznávám. Povedlo by se mu i tohle, proto?e jsem pomalu zapomínal, psí nálada odplouvala s ka?dou dal?í písničkou.
"...kdyby ty ses hochu, jen pořád nechtěl prát, nemusel jsi dneska na týhle bedně stát, moh jsi někde v suchu tu svoji whisky pít, nemusel jsi hochu na krku laso mít..."
Při slově mít se objevila ona. Pro?la houpacími dveřmi s přepravkou prázdných láhví Coca-Col. Víc jsem ze sebe nedostal, no. V přiléhavých strečových ?atech s nahými zády a jehličkových botech do zahulenýho lokálu nepasovala. Hladký nezvlněný vlasy jí jemně splývaly do očí a dál na ramena. Byla tak nádherná, a? celá hospoda zmlkla.
S tlukoucím srdcem jsem němě sledoval, jak platí za coly. Je mo?ný, aby existovala je?tě čtvrtá ?ance?! Osvícen náhlým vnuknutím jsem vyskočil, kytaru vrazil Radovi do náruče, přeskočil ?idli a před zraky celé hospody k ní bě?el.
"Pomů?u vám," zariskoval jsem v tom tichu odmítnutí.
Zelené oči se na mě podívaly v?edně. "Kdy? se vám chce."
Vy?la přede mnou a podr?ela mi dvoje dveře, abych mohl pohodlně projít. Omámeně jsem zíral na její sametová, do sněda opálená ramena, a z hluboka nasával známou vůni.
Otevřela kufr ohnivě rudé Mazdy 626, nalo?il jsem bednu a horečně přemý?lel, čím ji zdr?et.
"Díky," řekla chraptivě a svi?ně nastoupila.
Vzpamatuj se, troubo, nebo ti zase frnkne!
"Sandro!" řekl jsem rychle, ne? zavřela dveře.
Poprvé se na mě podívala přímo. "Odkud víte moje jméno?"
"Já o vás vím věcí," plácl jsem, potě?en jejím zájmem. Výraz její tváře se v m?iku změnil. V očích se nezračilo překvapení, nýbr? strach, děs a panika.
"Co chcete? Kdo vás poslal? Honza? Dejte mi pokoj oba!"
Zíral jsem jako u vidění. Zelená pří?erka připevněná přísavkami k bočnímu oknu se na mě po?ouchle ?klebila.
"Nevím, o čem mluvíte," přiznal jsem. "Nechtěl jsem se vás ničím dotknout, znám vás jenom z knihovny, nic víc."
S ulehčením si oddychla. "Ach tak," usmála se.
"Kecal jsem. Vím o vás stra?ně maličko, jen to, ?e chodíte do knihovny a učíte se anglicky a ?védsky."
"To není zase tak málo," usoudila. "Na dva náhodné známé. Anglicky se neučím, anglicky umím. Učím se ?védsky. Stačí?"
"Ne...Spěcháte moc?" zkusil jsem stupidně a bez fantazie.
"Vy spěcháte," opravila mě s úsměvem.
"Mám dovolenou, kam bych spěchal. Navíc teď, kdy? jsem vás konečně potkal!"
"L?ete," řekla mi stále s tím zadumaným tajemným úsměvem.
"Čestně. Stra?ně jsem si přál vás potkat..."
"Mluvím o tom prvním. Raději se rychle vra?te, nebo se na vás va?e dívka rozzlobí. Tolik času nemáte."
Pěkně mě sejmula! A pak ?e se jí pozemský ?ivot netýká!
"Moje dívka," opakoval jsem popleteně a rádoby ironicky.
"Nebo va?e ?ena?"
"To u? vůbec ne! Spí? kamarádka," blekotal jsem uboze.
"U?etřete mě toho," prohlásila sarkasticky. "Nemáte důvod se omlouvat. Za chvíli se dozvím, ?e jste ji tu potkal."
Panebo?e, v?echno jsem zvoral! "Ne, to netvrdím."
"No proto," zasmála se tím hrdelním tónem, a? mi přeběhl po zádech mráz. "Nevěřila bych vám. V Galaxii jste ji určitě náhodou nepotkal, ?e? I s jejími rodiči..."
Fascinovaně jsem na ni hleděl. Odrovnala mě dokonale. Sandra není Leona, který nabulíkuju kde co! Poslední pokus: "Já vím. Beru ty hloupý řeči zpátky. Uvnitř na mě vá?ně čeká moje holka. Jenom?e ono je v?echno maličko jinak. Vyřiďte va?í malý, ?e jsem se zatím oholit nestačil, ale kdybyste s ní zejtra při?la na koupali?tě, dám se kvůli ní do gala."
V jejím úsměvu se blýskly bílé zuby. "Ono je vá?ně v?echno trochu jinak. Barborka není moje, bohu?el. Je to jen neteř. Zítra na koupali?tě jistě půjde. Se svou maminkou. Ta také stojí za ohlédnutí. Já odlétám do ?védska. Oholit se ale samozřejmě mů?ete, Barborka z vás bude mít radost."