Naměnil jsem si koruny a v první budce vytočil číslo, který bych nezapomněl, ani kdybych byl pryč dvacet let.
?Lexová,? řekl cizí ?enský hlas.
?Dobrý den, Lucký. Prosím vás, potřebuji mluvit se Sandrou. Kde ji najdu??
?Jste na ?patný adrese, mladý mu?i. Nikoho toho jména neznám.? A cvak.
Bleskově jsem spojení obnovil. ?Tak kde ji najdu?? zvý?il jsem hlas, sotva zvedla sluchátko. Odměřeně mi odpapou?kovala tuté? větu a navíc doporučila, a? neobtě?uji. Pak vyvěsila.
Dobrý, i s tímhle jsem počítal. Ka?tany nejsou na konci světa, stačí chytit správnej autobus a klidnou čtvr? rodinných vilek nav?tívit osobně.
Lexovo sídlo vypadalo honosně a nedobytně jako tenkrát. Nemělo cenu lézt přes plot a ?plhat po balkonu do patra. Tam Sandru nenajdu. Dnes u? ne. A pak, v záti?í u přírodního grilu seděla malá společnost. Zazvonil jsem. Rázně. Energicky.
S ohlu?ujícím ?těkotem padl na vrátka Frigo, hnusný uslintaný boxer. Sandra se chystala na rozloučenou nasypat mu do ?rádla jed. Nestihla to.
?Přejete si?? oslovila mě paní domu z okázalé vzdálenosti, aby si se mnou nezadala.
?Jo, přeju. Víte co. Kde je Sandra??
Madam odvolala psa a ohrnula nos. ?Nevím, o kom mluvíte. Nikdo takový tu nebydlí. A neobtě?ujte.?
Otevřel jsem branku dokořán, aby viděla, ?e se jen tak neleknu. Pes se sna?il zaútočit, ale zarazila ho moje noha napřa?ená k výkopu.
?No dovolte!? vyjekla. ?Mariane! Proboha, pojď sem!?
Na její úpěnlivé volání o pomoc přiběhli hned dva mu?i. Lexe v brýlích jsem poznal okam?itě.
?Mariane, tenhle člověk mě napadl a??
?Jste na soukromém pozemku, mládenče. Okam?itě zmizte, nebo zavolám policii. Je vám třeba nepříjemností?? řekl mi Sandřin tchán. Bejvalej. Tutově. Vypadal rozumně, na rozdíl od své ?eny měl hlavu i z jinýho důvodu, ne? aby mu nepr?elo do krku.
?Ne. Nikam volat nemusíte. Věřím, ?e se domluvíme,? zkusil jsem zahrát na upřímnost. ?Hledám Sandru. Marii Urbanovou. Předpokládám, ?e se s va?ím synem rozvedla a ne?ije tu, ale určitě víte, kde je.? Jo, dost jsem se odhalil. Jen?e on vypadal solidně. Doufal jsem, ?e se zachová fér, přesto?e ho jeho man?elka nabádala k uskutečnění výhrů?ky a trapnej pupkáč nabízel své slu?by. Mo?ná mě chtěl vyhodit osobně! Bych se zasmál.
Lex na mě hleděl. Asi mě odhadoval. Mlčky. Kolem Sandry se motala podivná sorta lidí.
?Mariane, vyhoď ho!? pi?těla ta elegantní megera.
Neuhnul jsem očima. ?Pane Lex, prosím vás.? Jo, poprosil jsem, i kdy? jsem se zařekl, ?e u? nikdy nikoho nepoprosím, i kdybych chcípal.
?Pojďte se mnou,? pokynul mi náhle navzdory své ?eně. Ukázal se, je třída. Vlastně jsem si ho v?dycky vá?il.
?No prosím tě!? protestovala jeho ?ena. Nedbal. Zavedl mě do haly a dokonce zavřel dveře.
?Vy jste pan Lucký??
Kývl jsem. Ví v?echno. V?echno. ?Kde je??
?Tady ne. Ode?la u? dávno. Tu?ím je?tě před tím, ne? jste?,? odmlčel se, hledal jiná slova, ?měl potí?e. Řekla, ?e jde. O Vánocích. Pak jsem ji viděl v únoru. Při rozvodu. Od té doby o ní nemám jedinou zprávu a bohu?el vám neporadím, kde ji najít.?
Nelhal. Věřil jsem mu a ztě?ka jsem polkl. No, nebyl to dobrej začátek.
?Tak vám děkuju.?
?Není zač. Počkejte,? vzpomněl si, přistoupil ke skříňce a prohrábl se v jejích útrobách. ?Tohle jste psal vy??
Mrkl jsem na tlustý svazek za?loutlých obálek. Neotevřených. Nečtených. Natáhl jsem mlčky ruku a on mi je podal. Jo, byly v?echny. Proto mi nikdy neodpověděla!! Nedostala je. ?Kdybyste uváděl zpáteční adresu, mohli jsme vám je vrátit.?
Zpáteční adresu! Dobrý, no. Uváděl jsem ji. Ov?em uvnitř! Na obálku jsem nemohl. Prostě nemohl.
Ve dveřích mi dokonce podal ruku.
?Na shledanou,? broukl jsem nenad?eně.
?Nashle. Hodně ?těstí,? popřál mi, pak se usmál a ti?e dodal: ?A? ji najdete, pozdravujte ji. Sandra byla? příjemná a krásná snacha. Ten ná? moula to s ní neuměl.?
Lex je taky jen člověk. A mu?. Sandra říkala, ?e na ni tchán dr?í a tchyně ?árlí. Nedivil jsem se tomu. Ty venku jsem nepozdravil. Ani slovem sbohem, které by sedělo.