22. 11. 2008 - II. ZIMNÍ KOLO

Urči správně ?est knih, ze kterých jsou vypsané ukázky ? v?echny spojuje jedno téma, a to ZIMNÍ ČAS (ukázky se týkají doby předvánoční, vánoční i povánoční). Aby to nebylo tak jednoduché, nepřidávám k tomu ?ádnou nápovědu formou tří mo?ností jako v testu. On je to toti? úkol snadný i tak ? kdo uvedené knihy nečetl, nebo mu ty ukázky nebudou nic připomínat, mů?e se porozhlédnout na stránkách a zorientovat se podle výpisu postav u jednotlivých titulů. Jména hlavních hrdinů jsem sice vyhvězdičkovala, ale ta ostatní jsem nechala a v?dycky je tam něco, čeho se mů?ete chytit. Doufám, ?e ve vás vybrané ukázky navodí tu správnou předvánoční náladu!
Odpovědi zasílejte mailem na adresu lenka@lanczova.cz, do předmětu dejte číslo kola. Soutě?it mů?ete a? do neděle 14.12.2008!

1. UKÁZKA
Koupím si celodenní permanentku, upevním do ji karabinky a krátkozrace koukám po okolí, kde spatřím ?edobílou bundu. V neděli ly?oval celé odpoledne taky na téhle sjezdovce, teoreticky bych mohla mít ?anci potkat ho právě tady i dnes.
A vida, u? asi po pěti minutách vyhlí?ení mi připadá jeden z přijí?dějících snowboardistů povědomý podle červené bundy a pruhované čepičky. Jakmile sjede ní?, identitikuji v něm Marka. Kde je Marek, neměl by být Michal daleko... A také není, spatřím ho vzápětí. Umí to fakt skvěle, jeho pohyby jsou ladné, radost pohledět, prkno tvoří součást jeho těla. Uvědomím si, ?e mě zahlédl, ostře zalomí oblouček, aby změnil směr, a řítí se velkou rychlostí přímo na mne. Je mi jasné, ?e hodlá těsně přede mnou efektně zabrzdit a ohodit mě sněhem, nicméně neuhnu ani o krok, zůstanu vyzývavě na svém místě. Michal se zachová přesně podle očekávání, ?vihem zařízne hranu snowboardu do sněhu, av?ak jaksi ve svých plánech zapomněl počítat s tím, ?e zrovna přede mnou je zledovatělá plotna, na které se snowboard stává neovladatelným! Ačkoli klopí tak, ?e si málem lehá na svah, ledem pokrytá sjezdovka mu jeho frajeření neodpustí, nedovolí mu zabrzdit a on u? nemá ?ádný čas ani prostor na jakýkoli jiný manévr ne? do mě vlítnout! Kdy? si tohle uvědomím, je pozdě, ve vzájemném objetí se koulíme z několikametrového srázu, den ode dne navy?ovaného rolbou. Sníh máme úplně v?ude!
?Jsi v pořádku?? zeptá se mě a smíchy jen bublá.
?Asi jo,? odpovím poté, co vyprskám sníh z pusy.
V ?ivotě jsem si nepřipadala tak neohrabaná, tě?ké boty se propadají hluboko do sněhu a já se nahoru nemohu vy?krábat! Michal je na tom lépe, boty na snowboard jsou mnohem lehčí a praktičtěj?í ne? plastové ly?áky, leze kousek přede mnou a táhne mě za ruku. Není to vůbec jednoduché také proto, ?e se oba smějeme, celá situace je prostě na provaz! Kdy? u? se nám to skoro podaří, propadnu se zase o metr ní? a Michala, který mě pevně dr?í, pochopitelně stáhnu s sebou. Nebýt Marka, co nám podá moje ly?ařské hůlky a za jejich pomoci vytáhne nejdřív Michala, potom oni oba mne, asi bych se tam placatila do jara!
?To jsem fakt nechtěl,? omlouvá se mi Michal.
Vylovím dal?í hrst sněhu z roláku. ?Je?tě aby jo!?
?Zvu tě na svařák,? nabídne mi bolestné. ?Bere???

2. UKÁZKA
Chvíli po večeři, kdy si na?i zalezou na televizní pohádku a Radek instaluje novou počítačovou hru, aby si mohl zapařit i na ?tědrý večer, se mi v pokojíku rozehraje mobil. Jeliko? právě v kuchyni dojídám chlazený ovocný salát, následuje úprk do pokoje, zrychlení z nuly na sto by mi mohla závidět kdejaká automobilová stáj! Určitě ?těpán, ten odpolední hovor byl tak... divný, a? z něj mám husí ků?i.
Na displeji v?ak rozonuje jiné jméno. ?Ahoj, ***. Co je??
?Otráveněji by to ne?lo?!? rozhorlí se. ?Co by asi tak mohlo být, neví?? ?tědrej večer, jestli sis nev?imla... počkej, podívám se z okna... jo, je ?tědrej večer. A je?tě chvíli bude, ne? se změní v noc. Nevím, jak na ji?ní Moravě, ale u nás je celkem normální, ?e si lidi přejí pěkný Vánoce.?
?Promiň, ta nálada nebyla určená tobě.?
?Ty má? na Vánoce ?patnou náladu?? podivuje se. ??e by na tebe Je?ucha hodil bobana a nesplnil ti ani jedno přání??
Navzdory trudnomyslnosti se musím smát. ?Ty jsi pří?erák. Je?í?ek přinesl v?echno podle očekávání a dokonce něco navíc, tak?e v téhle oblasti absolutní spokojenost.?
*** není ?ádný hlupák, pálí mu to: ?A v který ne? Tvůj miláček se přiznal a kámo?ka si na tebe do?lápla?? ?Johana se vybourala v autě, le?í celá potlučená v nemocnici, nemohli jsme jí to říct.?
Na chvíli se odmlčí. ?No,? řekne posléze. ?Tak to věřím, ?e veselý Vánoce u tebe zase tak veselý nejsou.?
?Jo, tomu věř. A co ty, v pohodě??
?Ale jo, i kdy? rozhodně u? někdy bylo líp. Na druhou stranu zná? moje heslo o tom, ?e nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř, tak?e si va?me toho, co máme.?
?Promluvil filozof,? usměji se.
?Promluvil pragmatik,? opraví mě. ?Nezapomeň, ?e v?echno je jen relativní.?
?Tak?e díky za přání relativně pěkných a relativně veselých Vánoc, je to od tebe fakt milý,? ocením.
?Není zač. Měj se. A jsem tak blbej, ?e ti opravdu moc přeji, aby ti bylo krásně a aby se ti splnila v?echna přání, i ta, co Je?ucha nesplnil.?
?Proč blbej?? nechápu. ?Téhle filozofii nerozumím.? ?Mo?ná je to tak lep?í,? zasměje se. "Ahoj, Ovečko."

3. UKÁZKA
Po půlnoci je to vůbec divočej?í, nálada roste přímo úměrně s hladinami alkoholu, bowle je dávno vypitá celá. Odmítnu se zúčastnit Tomova vynálezu ? závodu, jeho? jedinou disciplinou je surfování po dřevěných schodech na matraci na čas, pouze sleduji odvá?né závodníky, no, odvá?né, spí? ty opilé, normální člověk by do něčeho takového ne?el, a teprve kdy? Lubo? vyhraje první místo, vrátíme se zpátky do světnice, kde se podruhé během silvestrovské oslavy dostanu k tanci s ***. Tom, kterému u to dost mluví z cesty, přestane hudbu mixovat a zalo?í cédéčko Divokýho Billa.
?Tys mi vůbec nepopřál k Novýmu roku,? uvědomím si. ?Ví? to??
?Vím,? převeze mne.
?To jako schválně?? podivím se. ?Proč?!?
?Chtěl jsem a hledal jsem tě, ale přál ti někdo jinej.?
?Popřáli mi v?ichni,? pokrčím rameny. ?Kromě tebe.?
?A někteří za dva, co?? u?klíbne se. ?Nevím, proč jsem si myslel, ?e chodí s tvou ségrou...?
Píchne mě u srdce. Copak mě na té chodbě viděl?!
?Nebo to máte zařízený tak, ?e co je v rodině, je v?ech??
?Po tom ti je kulový.?
Pokrčí rameny a já se vy?kubnu z jeho objetí. Jdu rad?i pomoct Davidovi se sma?ením topinek, které přijdou k chuti. Nápad jít se v pět ráno zkoulovat zrealizujeme pouze v sedmi, ségra s Robertem sice neodpadli zmo?ení alkoholem, rozloučili se ve čtyři a z Týniných nará?ek bylo jasné, co jdou do horního pokojíčku dělat. Uhňácat ze zmrzlého sněhu kouli je nadlidský úkol, brzy změníme koulování za snahu vyválet toho druhého ve sněhu. V boji jeden na jednoho to dost dobře nejde, musíme se tedy různě spojovat, a kdy? se Romaně a Pavle podaří povalit *** do sněhu, neváhám ani na okam?ik připojit se a zatímco ho holky dr?í, cpu mu pod bundu i triko celé hrsti sněhu. Jeho úpění zní jako rajská hudba! To, ?e mi slibuje pomstu, mi vůbec nevadí, a to, ?e ji po chvíli, kdy na mě zcela zákeřně číhá za rohem kůlny, aby mě chytil za pusu a znemo?nil mi tak přivolat holky na pomoc, odvlekl z dohledu případných zvědavců, největ?í sněhová bitva se momentálně přesunula před hlavní vchod chalupy, řízl se mnou do závěje a drze si na mne sedl obkročmo, abych neměla ?anci se zpod něho vyhrabat, mi sice vadí, nicméně je to jediné, co proti tomu mohu dělat. Navíc se musím smát, jeho prsty, kterými se mi sna?í dostat pod bundu, pří?erně studí a lechtají! Nakonec se mu skutečně podaří rozepnout mi celý zip, přes ve?keré mé svíjení a ?kubání mi vyhrne mikinu a? ke krku a kopečky ňader cukruje sněhem jako čerstvě upečené bábovky! Narve mi sníh nejen do ?lábku mezi prsy, ale i do podprsenky.
Pak mi konečně uvolní pusu a ne? vychrlím lavinu nadávek a hrozeb, naprosto nečekaně mě políbí.
???astnej a veselej,? popřeje mi s nevinným úsměvem, vyskočí na nohy a zdrhne dřív, ne? se vzpamatuji.

4. UKÁZKA
Pomohla jsem Jarině s líčením a lepením zlaté hvězdy na čelo. Sestra představovala anděla, nebesky krásného, jak uznali ti dva, čert a Mikulá?, dva její noví kamarádi, kteří pro ni za?li. Brá?kové vyrazili do ulic pokou?et pekelníky, koulovat je a strhávat jim masky, Simona se Zorou a je?tě jednou spolu?ačkou také. Tedy, jistě ne prát se s čerty, chtěly být při tom čertovském mumraji. Seděla jsem doma, dívala se dolů na hem?ení prskavek, poslouchala pi?tění dětí a po tvářích se mi koulely slzy. Zvonku u dveří jsem si nejprve nev?ímala, letos nejsem na ?ádné čerty zvědavá, ale náv?těva oplývala vytrvalostí. Otevřela jsem s pocitem, ?e to vyřídím ráz na ráz.
Ouha. Za dveřmi nestál čert. Ani anděl. Spí? něco mezi!
?Pozdrav z pekla,? řekl *** a podal mi půl metru vysokého marcipánového čerta.
?Teda...,? vydechla jsem.
?Tys brečela?? podíval se na mě pozorně.
?Ne.?
?Moc ne, viď?? usmál se.
?Jak... jak je venku??
Pochopil, ?e se neptám na počasí. ?Nic moc,? ujistil mě. ?Hordy malejch dětí, chudáci čerti.? Sna?il se mě rozesmát, tenhle hezký hnědooký kluk s tmavými vlasy jako kdysi sta?enými do culíku. Na řasách mu roztával sníh.
Povídala bych si s ním snad hodinu, kdyby náhle z bytu nevykoukla mamka a k mému ú?asu ho nepozvala dál. Na čaj, aby se prý zahřál. Ta?ka byl zrovna v Curychu, *** pozvání bez přemlouvání přijal. A tak jsme seděli ve třech (!) v na?í kuchyni a on nás, nejprve trochu rozpačitě, pak si na mámin dozor zvykl, suverénně bavil obě.
Zvedl se teprve po deváté, kdy? dorazila dvojčata z válečné a zřejmě vítězné výpravy, nebo? přinesla ?est čertovských skalpů.
?Ten hoch je... docela... slu?ný,? zhodnotila ho mamka váhavě. ?V?dycky jsem si o něm myslela nejhor?í věci, a zatím...?
?Zírá?, viď? Já taky, ?es pustila dovnitř grázla Svobodu.?
?Mo?ná takový grázl není. A je lep?í mít vás na očích. Myslí?, ?e nevím, ?e se s ním stále schází?? Počkej, a? se *** něco dozví, ten ti dá!?
?Mami, *** je jen kamarád. Sama vidí?. Správnej.?
?Není ?patný,? uznala, podívala se mi do očí a řekla: ?Ale nevím, jestli je to od tebe čestné.?
?*** nemů?e nic namítat, jsme jen kamarádi!?
?Nemlávím o ***,? převezla mě. ?Myslím toho Svobodovic kluka. Kouká na tebe jako na obrázek, řekla bych, ?e se snad do tebe zamiloval!?
Pochopila jsem, o čem mluví. ?Jo tak. Má mě rád.?

5. UKÁZKA
Penzion Sněhurka vypadá skutečně útulně. Není nijak velký, spí? rodinného typu, dole malá restaurace pouze pro ubytované hosty, nahoře pojíčky s koupelnami. Polohu má naprosto ideální, areál se sjezdovkami na dohled!
Majitel penzionu nás přivitá podáním ruky a ne? nás osobně zavede do pokoje pro tři, u? je s mámou a Oskarem kamarád. Pohled na man?elskou postel plus lů?ko pod oknem mě poněkud zaskočí. ?To budu spát tady...??
?Chce? si snad lehnout doprostřed?? uká?e Oskar pobaveně rukou na leti?tě.
?Jednu noc to snad vydr?í?, ne?? namítne mamka.
?Pokud nebudete vyvádět, nic jiného mi nezbyde,? zavrčím.
Ubytovaní jsme raz dva, a proto?e do oběda mnoho nezbývá, nemá cenu lézt na ly?e, ti dva se jdou projít do Ramzové a já zatím padnu do postele. Taková hodinka sladkého spánku v podkrovním pokojíčku, kde za okny visí půlmetrové rampouchy, mi přijde k duhu, na oběd jdu v mamčině a Oskarově doprovodu v pohodičce a s úsměvem.
S úsměvem do té doby, ne? v restauraci spatřím ***! A co hůř, sedí u stolu za kulatým krbem uprostřed místnosti ve sjezdových kalhotách a termotričku Bauer, cpe se knedlíky plněnými uzeninou, po levici Rendy, po pravici Martina, naproti Toma a Karin. Vypadají stejně překvapeně jako já. A to jsem si myslela, jak si tady od něj odpočinu!
?Neříkalas, ?e je to jen pro zaměstnance?!? zeptám se mamky ?eptem, kdy? se posadíme k poslednímu volnému stolu a já si vyberu místo zády do lokálu.
?Ano. Pro zaměstnance a jejich rodiny,? kývne, ani? by chápala můj napru?ený tón. Mělo mě to napadnout! Utě?uje mě jedině fakt, ?e to očividně nenapadlo ani Renču, jak soudím z jejího kyselého výrazu, kdy? se při odchodu z oběda srazíme ve dveřích. Karin je naproti tomu nad?ená.
?Ani ses nezmínila, ?e pojede?. Super! Já jsem tu původně být neměla, ale proto?e mi selhal jinej program...? pokrčí rameny. ?No tak teď u? toho nelituju, nebude to tak zabitý.?
Renča si patrně myslí pavý opak. Tom mě plácne do zad. ?Čau, kočko. Ly?e nebo prkno??
?Ly?e.?
*** je na snowboardu podle očekávání stejně dobrý jako Karin, předpokládám, ?e oba sourozenci u? od raných dětských let s rodiči i bez nich brázdí sjezdovky Alp i jiných hor. Renča má také prkno a docela jí to jde. ?koda. S chutí bych se popásla na jejích pádech a trapasech, ale ta můra mi to nedopřeje.

6. UKÁZKA
Zaplatil za nás oba vstup a já se nad?eně rozhlédla po silvestrovsky vyzdobeném a veselém sále, který tonul v nejrůzněj?ích odstínech barevných světel z majáčků a blikaček.
Tomá? zamířil rovnou ke svým kamarádům, tedy k těm, co s nimi hraje, ne k Vojtovi, jen? seděl opodál s rozjařenou partou jelímánků z gymplu, jako je Přemek, Libor a spol.
*** v sále nebyl. Nevadí, přijde později, ačkoli jsme se domluvili na osmou. O tanečníky jsem nouzi neměla v nejmen?ím. Bavila jsem se a kdyby mě viděla mamka, je?tě by mě pochválila, nebo? v?echno ?lo podle jejích představ. Jen?e *** nikde.
V krku mi hořkl knedlík zklamání. V?dy? jsme se domluvili! Copak neumí dostát svému slovu? V té chvíli jsem ho zahlédla na schodech.
Přicházel v orvaných d?ínách a zimní bundě, kterou si zapomněl odlo?it dole v ?atně. Bě?ela jsem rovnou k němu. V předsálí právě nikdo nebyl, ale já bych se za něho nestyděla, i kdyby tu lidé byli.
?Konečně! U? jsem se bála, ?e nepřijde?. Pojď, uvnitř je skvěle, hraje perfektní hudba... Jestli tě ale pustí pořadatelé, zná? je, trvají na společenském oděvu.?
Díval se na mne vá?nýma hnědýma očima, které mi připadaly vět?í a hlub?í ne? jindy. Dobrebentila jsem se polekaně se zeptala: ?Co se stalo??
?Já dovnitř nejdu. Při?el jsem ti jen říct, a? na mě nečeká?. Vidí?, baví? se, bav se dál.?
?Neblázni,? polekala jsem se. ?Proč nechce?? Jestli kvůli těm riflím, tak se skoč převléct, jinak neboj, já tam nikoho nemám.?
Zavrtěl odmítavě hlavou. ?Bábí umřela.?
Úplně jsem ztuhla. Připadala jsem si náhle malá a hloupá. ?***, to je hrozný.?
Pohladil mě sevřenou dlaní po tváři. ?Ka?dej musí umřít. Neka? si náladu. Jdi se bavit, ?ivot jde dál. ??astnej a veselej.?
Pevně stiskl rty, otočil se a rychle seběhl schody po dvou. Probrala jsem se a dohonila ho u ?atny. ?Počkej na mě.?
?Nedělej si násilí,? brzdil mě. ?Tebe se tohle netýká, neka? si Silvestra.?
?Násilí?! Jsi normální?? Potom jsem se zarazila. ?Stojí? vůbec o mou společnost??
?Ví? dobře, ?e stojím. V?dycky. Akorát tě nenutím a taky... nemám právo kazit ti večer. Zvlá?? ne ten dne?ní.?
?A já ti zase zaručuju, ?e bych měla večer zka?enej víc, kdybych se vrátila na sál.?
Vyzvedla jsem si v ?atně ko?í?ek. ?Tak brzy?? podivila se stará ?atnářka a zkoumavě si *** v d?ínách na kolenou pro?oupaných měřila.?Jestlipak o tom ví tatínek??
?Nedělejte si starosti,? odbyla jsem ji.
*** mi venku pomohl do kabátu, proto?e jsem se uvnitř nechtěla zdr?ovat ani minutu navíc. Vrácenku jsem hodila do ko?e.
?Se mnou si neu?ije?,? pokusil se mne znovu varovat. ?Chci být s tebou.? Objal mě kolem ramen. ?Já taky, ***,? přiznal sotva sly?itelně. ?Je mi... pod psa.?

Odpovědi posílejte na e-mail lenka@lanczova.cz.

Správné odpovědi:
1. Deváté nebe
2. Lásky a nálezy
3. Doteky noci
4. Zadáno pro Blí?ence
5. Za?eptej do vlasů
6. Počkej na mě, Radko!
Ze 146 soutě?ících měla při slosování ?těstí PÁJA KLÍMOVÁ.