2) Proč psaní?

Jak dlouho pí?u?

Svůj první román jsem napsala ve 13 letech (Znamení Blí?enců) a vedly mě k tomu zá?itky z letního tábora, kde jsme měli skvělého instruktora, do kterého se zamilovaly v?echny holky z tábora, ale neznamená to, ?e já jsem Eva a pro?ila jsem to tak, jak popisuji v knize. Tenkrát to byl pokus o literaturu, ne román, a ne? se z toho stal skutečný román, uběhla spousta let, rukopis jsem mockrát přepracovávala a modernizovala. Tím se mi rozrůstal, a? dospěl do podoby 1200 stránkové ságy, kterou jsem později se?krtala o 300 stran a zbytek rozdělila do třech dílů. Po revoluci, kdy? jsem nabízela rukopisy nakladatelům, jsem jako první nabídla (čistě náhodně, měla jsem jich napsaných víc, psala jsem "do ?uplíku") román Počkej na mě, Radko!, teprve pak Blí?ence, tak?e jako první jsem sice napsala Znamení Blí?enců, nicméně coby první kni?ně vydaný román se čtenářům dostal do rukou první díl Radky.

Jak jsem se k psaní dostala?

Jednodu?e. Od malička jsem moc ráda četla - od pohádek přes příběhy a dobrodru?nou literaturu, a? jsem se dostala do věku, kdy se holkám začínají líbit kluci (a naopak), a tak jsem četla dívčí romány. Jenom?e tenkrát jich vycházelo hodně málo a i u těch, které jsem měla k dispozici, mi stále něco chybělo, nebylo to ono, a tak jednou, kdy? jsem le?ela doma s angínou a nudila se, proto?e jsem neměla co číst, jsem se rozhodla, ?e si nějaký takový román napí?u, a ?e si ho napí?u tak, jak bych ho chtěla pro?ít, nebo alespoň si ho přečíst v knize. Vzala jsem si tu?ku a se?it, a proto?e mi bylo třináct let, vymyslela jsem si stejně starou hrdinku Evu, která se se svými rodiči a sourozenci přestěhuje z malého města do velkého, musí se seznámit se spolu?áky. S novými přáteli pak jede na letní tábor, kde se zamiluje do svého instruktora... A tak vznikl román Znamení Blí?enců.

Proč pí?u knihy?

Proto?e mě to baví. Psaní je můj koníček, pí?u jen po večerech (mám rodinu a chodím denně do práce, pracuji v knihovně), tak?e se v?dycky tě?ím, a? budu mít čas a budu si moci sednout k počítači... Nechci být spisovatelem z povolání, proto?e by se pak z psaní stala nutnost a ztratilo by se kouzlo koníčku. Co je povinné, to u? nikdy nebaví. Pro spisovatele je tím největ?ím oceněním vědomí, ?e jeho práce má smysl, kdy? přiná?í radost a potě?ení tolika skvělým čtenářům. Dokud budou čtenáři, budu psát, proto?e mě to bude bavit - je to kruh.

Proč právě dívčí romány?

Nejspí? je to právě tím, ?e jsem začala psát ve třinácti to, co mě v té době nejvíc zajímalo. A nějak mi to zůstalo. Kdybych začala v pětadvaceti, asi bych psala detektivky. To, co pí?u, je vlastně psychologie dospívání, která mě velmi baví dodnes - témata prvních lásek, přátelství, fale?ného kamarádství, mezilidských vztahů, stejně jako se v mých románech objevují vá?něj?í témata, jako je např. mentální anorexie, gamblerství, interrupce, znásilnění, apod. Pí?u o věku, ve kterém se v?echno pro?ívá naplno, kdy je toho tolik nového a lákavého. Je to zároveň i věk, kdy se toho dá hodně zkazit. Rozhodně ale v románech nementoruji, prostě jen vyprávím příběhy, kdy na osudech různých hrdinek ukazuji, jak to vypadá a jak to mů?e dopadnout, kdy? se holka zachová v určité situaci tak či onak...

Kterou z kní?ek mám já osobně nejrad?i?

Nejspí? Blí?ence - proto?e jsem s nimi vyrostla. Začala jsem je psát ve 13, mockrát přepracovávala a kni?ně se první díl objevil a? v mých 29 letech, tak?e za ty roky mi Eva, Dick a ostatní prostě přirostli víc k srdci. Pak také mám z osobních důvodů hodně blízký vztah k románu Lucky Luk.

Kterou z kní?ek pova?uji za nejlep?í?

V?dycky tu, na které právě pracuji.